cs.wikipedia.org

František Ženíšek – Wikipedie

  • ️Thu Jan 02 2025

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

František Ženíšek
Portrét od Jana Vilímka

Portrét od Jana Vilímka

Narození25. května 1849
Praha-Nové Město
Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí15. listopadu 1916 (ve věku 67 let)
Praha
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Národnostčeská
Alma materAkademii výtvarných umění v Praze
Povolánímalíř, pedagog
DětiFrantišek Ženíšek
Julius Ženíšek
PříbuzníMáňa Ženíšková (vnučka)
Theodor Pištěk (pravnuk)
Jan Pištěk (prapravnuk)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
František Ženíšek na sklonku života

František Ženíšek (25. května 1849 Praha-Nové Město[1] – 15. listopadu 1916 Praha[2]) byl český malíř, kreslíř a pedagog.[3]

Narodil se do rodiny bohatého pražského obchodníka Josefa Ženíška. Rodina bydlela v nárožním domě ve Štěpánské ulici, kde je umístěna pamětní deska. Již v mládí byl pokládán za talentovaného umělce.

V letech 1863–1874 vystudoval figurální malbu na Akademii výtvarných umění v Praze, jeho učiteli tam byli Eduard Engerth, Josef Trenkwald a Jan Swerts. V letech 1885–1896 působil jako profesor pro dekorativní malbu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jeho asistentem byl Jakub Schikaneder. Na UMPRUM k jeho žákům patřili Jaroslav Špillar, Jan František Gretsch, Jan Dědina, V. K. Budka, Karel Záhorský, či Arnošt Hofbauer.[4] Mezi lety 1896–1916 učil na Akademii výtvarných umění v Praze, kde založil vlastní ateliér figurální malby, který po něm roku 1917 převzal Jan Preisler.[5].

Během jeho pedagogického působení na Akademii v jeho ateliéru absolvovalo 60 malířů. Patřili mezi ně Bedřich Wachsmann, Viktor Stretti, Jan Köhler, František Kobliha, Cyril Gallat, Rudolf Bohuněk, Branko Radulović, František Horejc, Bohumír Číla, Jaroslav Rijaček, Otomar Rábl, František Urban, Karel Wolf, Jan Hoyer, částečně i syn František Ženíšek mladší. Asistenta a nástupce mu dělal Jan Preisler aj.[6].

Patřil ke „Generaci českého Národního divadla“, zúčastnil se všech soutěží na jeho výzdobu společně s dalšími umělci, jako byli Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek, Václav Brožík, Josef Tulka, Vojtěch Hynais, Julius Mařák, Adolf Liebscher. Jeho malířský styl byl ovlivněn novorenesancí. Byl vynikajícím kreslířem a malířem. Specializoval se na figurální scény. Maloval historické a alegorické výjevy, věnoval se také monumentální malbě. Jeho díla byla ceněna pro svou výtvarnou kvalitu a vysokou technickou úroveň.[4] V druhém kole soutěže z let 1877–1878 zvítězil Ženíšek společně s Mikolášem Alšem svými skicami na výzdobu foyer Národního divadla. Alšovy kartony s malbou akvarelem byly shledány pozoruhodnými kompozicemi, ale formálně nedokonale provedenými. Proto byl realizací pověřen Ženíšek a byla mu uhrazena studijní cesta do Itálie.[7] Na velká pole stěn vytvořil obrazy Mýtus, Historie, Život lidský a Bohatýrský zpěv. Strop zdobí jeho triptych Úpadek, Vzkříšení a Zlatý věk umění. Na strop hlediště vytvořil osm ováných obrazů (olejomalby na plátně) s alegorickými postavami osmi múzː Epika, Lyrika, Tanec, Mimika, Hudba, Malířství, Sochařství a Architektura.[4] Ze třetí soutěže vyšel vítězně Ženíškův návrh na první oponu. Uprostřed vytvořil postavu letícího Genia s věncem slávy, doprovázanou alegoriemi Hudby a Dramatu, vše na průzračně modrém nebi a v dekorativním rámci. Malba na plátně, natažená na dřevěné desce opony, byla osazena roku 1880, ale shořela již v roce 1881, při požáru budovy Národního divadla.[3]

Mezi jeho další významná díla patří návrhy na postavy českých svatých patronů, dalších světců a andělů pro vitráže do oken karlínského kostela svatého Cyrila a Metoděje, dekorativní ámce k nim nyvrhhl Josef Mocker. Ženíšek měl pro týž kostel vytvořit také figurální malby na stěnách a klenbách, ale těch se po opakovaných urgencích zřekl. [8]

Dále namaloval dva lunetové obrazy v Panteonu Národního muzeaː Libušino poselstvo u Přemysla Oráče a Sv. Metoděj před smrtí překládá Písmo svaté do staroslověnštiny. Jídelnu železničního vagonu císaře Františka Josefa I. vyzdobil na stropě třemi dekorativními scénami.[9]. V retabulu Kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Ostravě visí jeho obraz Neposkvrněné početí Panny Marie.

Byl také vyhledávaným portrétistou. Namaloval kolem osmdesáti portrétů. Od konce osmdesátých let 19. století jej podporoval velkostatkář Josef Šebestián Daubek, se kterým se seznámil v roce 1878 v Paříži. Na základě jeho pozvání pobýval a pracoval na zámcích v Litni a v Dolních Vlencích.[10] Namaloval zde řadu historických obrazů. Josef Daubek mu stál také modelem, například pro Oldřicha na obraze „Oldřich a Božena“. V roce 1884 a 1885 doprovázel svého donátora na jeho svatební cestě, kde namaloval portrét novomanželů.[11]

František Ženíšek se poprvé oženil[12] 28. října 1873 v kostele sv. Mikuláše ve Vršovicích s Marií Otradovcovou z Otradovic. V té době již měli tříletého syna Julia (* 1870), k jehož otcovství se František po svatbě přihlásil.[13] Roku 1876 František ovdověl[14] a za dva roky se oženil[15] podruhé. Za ženu si vzal sestru své zemřelé ženy Barboru Otradovcovou z Otradovic (1866–1910) a měl s ní tři dcery (Božena[16], Barbora[17], Ludmila) a dva syny Františka (* 1877) a Karla (* 1879).[18][p 1] Syn František Ženíšek mladší (1877–1935) vystudoval pražskou akademii a stal se také malířem. Julius i Karel byli obchodníky.

Otec a syn Františkové a Barbora Ženíšková jsou pochováni na Olšanských hřbitovech (hřbitov IV, odd. 4, hrob 17). Na hrob byla v roce 1936 osazena busta Františka Ženíška od Ladislava Kofránka.

  • Slavný obraz Oldřich a Božena z roku 1884, ze sbírky Národní galerie, vystavený ve Veletržním paláci v Praze převedl rytec Bedřich Housa do známkové podoby; třicetičtyřkorunová poštovní známka s tímto obrazem vyhrála anketu o nejkrásnější českou známku roku 2009.
  • Repliku obrazu Oldřich a Božena maloval jeho žák V. K. Budka neuvěřitelných deset let, podílel se na ní také František Ženíšek mladší, jak radami tak i štětcem, dokončena byla až po jeho smrti roku 1939[zdroj?].

  • Střed první opony Národního divadla (1880)

    Střed první opony Národního divadla (1880)

  • Oldřich a Božena (Národní galerie)

    Oldřich a Božena (Národní galerie)

  • Portrét Reného Descarta

  • Alegorie Architektury a Sochařství

    Alegorie Architektury a Sochařství

  • Pamětní deska na rodném domě

    Pamětní deska na rodném domě

  • Hrob rodiny Ženíšků na pražských Olšanech

    Hrob rodiny Ženíšků na pražských Olšanech

  • Portrét Jindřicha Fügnera v Památníku Sokola Pražského (1883)

    Portrét Jindřicha Fügnera v Památníku Sokola Pražského (1883)

  • Portrét Miroslava Tyrše v Památníku Sokola Pražského (1883)

    Portrét Miroslava Tyrše v Památníku Sokola Pražského (1883)

  • Portrét Tomáše Černého v Památníku Sokola Pražského (1883)

    Portrét Tomáše Černého v Památníku Sokola Pražského (1883)

  • Josef Šebestián Daubek Ženíškův portrét mecenáše a přítele.

    Josef Šebestián Daubek Ženíškův portrét mecenáše a přítele.

  1. ↑ Malíř Josef Ženíšek (1855–1944), který rovněž působil v Praze, není s rodinou F. Ženíška v žádném příbuzenském vztahu.
  1. ↑ Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2025-01-02]. Dostupné online.
  2. ↑ Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2025-01-02]. Dostupné online.
  3. ↑ a b František Ženíšek. Encyklopedie Prahy 2 [online]. 2018-08-23 [cit. 2025-01-02]. Dostupné online.
  4. ↑ a b c František Ženíšek. galerieumeni.cz [online]. [cit. 2025-01-02]. Dostupné online.
  5. ↑ KOTALÍK Jiří (editor)ː Almanach Akademie výtvarných umění v Praze (1799-1979). AVU a NG Praha 1979, s. 81
  6. ↑ KOTALÍK 1979, s. 86
  7. ↑ MATĚJČEK Antonín, Národní divadlo a jeho výtvarníci. ČSNKLHU Praha 1954, s. 109-116
  8. ↑ Kolektiv autorůː Karlín - chrám sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2007, s. 136–145, 43
  9. ↑ JIŘÍK, František Xaverː František Ženíšek. JUV Praha 1906, Praha reprodukce s. 47–51
  10. ↑ Daubkové, Mecenáši umění [online]. Liteň: Zámek Liteň, občanské sdružení [cit. 2014-12-14]. Dostupné online.
  11. ↑ VYBÍRAL, Jindřich. Česká“ versus „italská“ neorenesanční vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. S. 83–90, 89. Zprávy památkové péče [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Roč. 74, čís. 3, s. 83–90. Dostupné online.
  12. ↑ Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2025-01-02]. Dostupné online.
  13. ↑ Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2025-01-02]. Dostupné online.
  14. ↑ Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2025-01-02]. Dostupné online.
  15. ↑ Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2025-01-02]. Dostupné online.
  16. ↑ Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2025-01-02]. Dostupné online.
  17. ↑ Matriční záznam o narození a křtu Barbory Ženíškové farnost při kostele sv. Ludmily na Královských Vinohradech v Praze
  18. ↑ Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2025-01-02]. Dostupné online.
  • Naděžda Blažíčková Horová: František Ženíšek (1849–1916), 251 s., Národní galerie v Praze 2005, ISBN 80-7035-315-5
  • O Národním divadle, Dvořák František, 2010, 94 s., Nakl. Lidové noviny, Praha, ISBN 978-80-7422-057-9
  • Toman P., František Ženíšek, Praha 1938
  • Jiřík F.X., František Ženíšek, Praha 1906 (zvláštní otisk z Díla 1905, s. 277–288)