Nízký Jeseník – Wikipedie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Nízký Jeseník
Nízký Jeseník, pohled na Moravskoslezský Kočov
Nejvyšší bod	802 m n. m. (Slunečná)
Rozloha	2 876 km²
Střední výška	482,5 m n. m.
Nadřazená jednotka	Jesenická oblast
Sousední jednotky	Hanušovická vrchovina, Hrubý Jeseník, Zlatohorská vrchovina, Opavská pahorkatina, Ostravská pánev, Moravská brána, Hornomoravský úval
Podřazené jednotky	Brantická vrchovina, Bruntálská vrchovina, Domašovská vrchovina, Oderské vrchy, Slunečná vrchovina, Stěbořická vrchovina, Vítkovská vrchovina, Tršická pahorkatina
Světadíl	Evropa
Stát	Česko
Nízký Jeseník na mapě Česka
Horniny	droba, břidlice
Povodí	Morava, Odra
Souřadnice	49°45′ s. š., 17°35′ v. d.
Identifikátory
Kód geomorf. jednotky	IVC-8
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nízký Jeseník (německy Niederes Gesenke, polsky Niski Jesionik) je geomorfologický celek a plochá vrchovina na severu Moravy a v jižní části Slezska. Jedná se o plošně vůbec nejrozsáhlejší pohoří v ČR (na úrovni geomorfologického celku, 2876^[1] km²).^[2] Rozprostírá se na Moravě a ve Slezsku, v Moravskoslezském a Olomouckém kraji (v okresech Bruntál, Nový Jičín, Olomouc, Opava, Ostrava-město a Přerov). Jméno bylo převzato (s rozlišujícím přívlastkem) od Hrubého Jeseníku (původem z německého „Gesenke“ – svah). Podstatnou část Nízkého Jeseníku spravuje Vojenský újezd Libavá.

Je jedním z nejstarších geologických celků střední Evropy s pozůstatky sopečné činnosti. Je tvořen především prvohorními, kulmskými sedimentovanými horninami, spočívající na předchozích sedimentech a vulkanitech, vzniklých intenzívní sopečnou činností na dně devonského moře. Oblast Nízkého Jeseníku byla vždy známa těžbou kamene a hlavně těžbou barevných a drahých kovů.

Během třetihor byl v důsledku horotvorných procesů Nízký Jeseník vyzdvižen, zatímco oblast Hornomoravského úvalu a Kladska se propadla. Vzniklé zlomy zemské kůry pak umožnily sopečnou činnost a vytvořily se tak nejmladší sopky v Česku.

• Červená hora
• Velký Roudný
• Malý Roudný
• Uhlířský vrch – v činnosti ještě v době starších čtvrtohor
• Venušina sopka – v činnosti ještě v době starších čtvrtohor
• Lávový suk Červená hora

Jeho střední výška je cca 483 m.^[1] Nejvyšší část Nízkého Jeseníku je na západě, směrem k východu jeho výška klesá až na 205 metrů (niva Odry). Navazuje na východní část Hrubého Jeseníku, rozprostírá se mezi severní Slezskou nížinou a jižním Hornomoravským úvalem. Na východě přechází v Moravskou bránu a Ostravskou pánev.

Nízký Jeseník se skládá se z geomorfologických podcelků Brantická vrchovina, Bruntálská vrchovina, Domašovská vrchovina, Oderské vrchy, Slunečná vrchovina, Stěbořická vrchovina, Vítkovská vrchovina a Tršická pahorkatina.

Nízký Jeseník protíná úmoří Černého moře a Baltského moře. V Oderských vrších pramení řeka Odra.

Do Nízkého Jeseníku zasahuje na Rýmařovsku CHKO Jeseníky do obcí Rýmařov, Dolní Moravice a Horní Město.

• Moravice
• Oderské vrchy
• Sovinecko
• Údolí Bystřice

• 

  Mapa Nízkého Jeseníku

• 

  Pohled na Nízký Jeseník z hřebene Hrubého Jeseníku, v pozadí hřeben Beskyd

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• Do nitra Askiburgionu. Bruntálský slovník naučný: encyklopedie Nízkého Jeseníku. Bruntál : Moravská expedice, 2004. ISBN 80-86511-18-9.
• HRADÍLEK, Zbyněk. Materiály ke květeně Nízkého Jeseníku a přilehlých území: floristický kurz ČSBS v Bruntále (1989). Olomouc : Sagittaria, 1999. ISBN 80-238-4872-0.
• JANOŠKA, Martin. Nízký Jeseník očima geologa. Olomouc : Univerzita Palackého, 2002
• VLACH, Jaroslav. Nízký Jeseník a Oderské vrchy. Praha : Olympia, 1968.
• VLACH, Jaroslav. Nízký Jeseník a přilehlé oblasti. Praha : STN, 1958.