Slovo sinhala pochází ze sanskrtu a skládá se ze dvou částí. První částí je slovo siṃha, v překladu lev. Sinhabahu (lev–paže), syn lva a princezny z Vangy, podle legendy zabil svého otce a stal se králem Vangy. Jeho syn Vijaya pak odešel ze severní Indie, usadil se na Srí Lance a stal se tedy praotcem všech Sinhálců. Druhá část la je spojována buď se sanskrtským kořenemlā- s významem „uchvátit“ či „zabít“, nebo se slovem loha, „krev“. Z lingvistického hlediska není žádná z interpretací dosti přesvědčující, je však jasné, že slovo sinhala nějakým způsobem souvisí se slovem „lev“.
Kolem 5. století př. n. l. dorazili na Srí Lanku osadníci ze severozápadní Indie a přinesli s sebou indoárijské jazyky. V následujících stoletích přicházeli další přistěhovalci ze severovýchodní Indie (Kalinga, Magadha), což vedlo k mísení s východními prákrty.
zjednodušování skupin různých souhlásek do skupin stejných souhlásek nebo do jedné souhlásky
přeměna /j/ v /d/
Kromě mnoha přejatých slov z tamilštiny poukazují na společné soužití sinhálštiny a drávidských jazyků i některé prvky ve výslovnosti a gramatice. Mezi ně patří:
rozlišování mezi krátkým e, o a dlouhým ē, ō
ztráta aspirace souhlásek
skladba upřednostňující vkládání slova, které rozvíjí daný větný člen, nalevo (nový dům místo dům nový)
užití slovesného přídavného jména slovesa kiyanavā, „říkat“, ve smyslu podřadicíspojky „že“ nebo „jestli“.
Sinhálština používaná v Jižní provincii se značně liší od sinhálštiny, jakou mluví obyvatelé západní a střední části ostrova. Často se stává, že cizinci, kteří se učí západnímu dialektu, jenž je považován za standard sinhálštiny, nejsou schopni dorozumět se s lidmi z jihu. Pro rodilé mluvčí jsou oba dialekty srozumitelné, většina si ani neuvědomuje jejich rozdílnost.
Veddština, jazyk srílanských domorodců (známí také jako „lesní lidé“), se sinhálštině ve většině rysů podobá, přesto obsahuje řadu slov, které nepocházejí z žádného jiného jazyka.
V sinhálštině se uplatňuje jev zvaný diglosie, typický pro většinu jazyků jižní Asie. V praxi to znamená, že spisovná a hovorová sinhálština se od sebe liší do takové míry, že navenek vystupují téměř jako dva odlišné jazyky. Spisovná sinhálština je používána pro psaní jakéhokoliv textu, mluví se jí pak ve formálních situacích (v médiích, na úřadech, při veřejných proslovech atd.). Naopak hovorová sinhálština se používá pro komunikaci v běžném životě. Spisovná forma jazyka obsahuje více slov pocházejících ze sanskrtu. Hlavním rozdílem mezi oběma vrstvami jazyka je to, že v hovorové sinhálštině se slovesa nijak nečasují.
Ukázka vytváření slabik se samohláskami –u a –ū přidáním diakritických znamének k původním znaku s výchozí samohláskou –a.
Sinhálské písmo, Sinhala Hodiya, se stejně jako písma ostatních indoárijských jazyků vyvinulo z písma bráhmí. Dá se považovat za písmo poloslabičné, to znamená, že jedno písmeno (např. ක) vyjadřuje slabiku tvořenou souhláskou a výchozí samohláskou (v tomto případě ka [kə]). Pokud potřebujeme vytvořit slabiku s jinou než výchozí samohláskou, je třeba přidat k písmenu tzv. pilla, diakritická znaménka, jež slouží pro zápis ostatních samohlásek a mění výslovnost daného písmena. Tyto znaky se mohou objevit nad, pod nebo vedle písmena a mění svůj tvar podle povahy písmena, ke kterému jsou připojovány. Takto můžeme z písmena ක ka vytvořit písmena කා kā, කැ kä, කෑ kǟ, කි ki, කී kī, කු ku, කූ kū, කෙ ke, කේ kē, කො ko a 'කෝ kō. Pro zapsání absence samohlásky ve slabice sinhálština používá speciální znak zvaný hal kirīma.
Kompletní sinhálskou abecedu, Elu Hodiya, tvoří 54 písmen, a to 18 samohlásek a 36 souhlásek. Pro zápis původních sinhálských slov (Suddha Sinhala) je však potřeba pouze 36 písmen (12 samohlásek a 24 souhlásek). Ostatní písmena z Elu Hodiya (např. aspiranty) se vlivem výslovnostních změn u sinhálských slov přestala používat a dnes je najdeme pouze ve slovech přejatých z jiných jazyků, jako je sanskrt nebo páli. Sinhálské písmo je psáno zleva doprava a sinhálština je jediným jazykem, jenž jej používá. Systém řazení písmen za sebou v abecedě je dost odlišný od toho evropského:
a/ā ä/ǟ i/ī u/ū [ŗ] e/ē [ai] o/ō [au] k [kh] g [g] ṅ c [ch] j [jh] [ñ] ṭ [ṭa] ṭ [ṭh] ḍ [ḍh] ṇ t [th] d [dh] n p [ph] b [bh] m y r l v [ś ṣ] s h ḷ f
Sinhálština rozlišuje tyto mluvnické kategorie: pád, číslo, životnost a určitost.
V sinhálštině existuje několik pádů. Vedle těch běžných (nominativ, akuzativ, dativ, genitiv, ablativ) stojí i méně časté pády, např. instrumentál nebo vokativ (oba najdeme i v češtině). Přesný počet pádů v sinhálštině záleží na samotné definici pádu. Sinhálský lokativ a instrumentál (odpovídající českému šestému a sedmému pádu) totiž někdy nejsou považovány za opravdové pády, jelikož jejich životné koncovky, laŋgə a atiŋ, mohou stát jako samostatná slova s významy „blízko“ a „s pomocí“.
Závorky označují volitelné zkracování dlouhých samohlásek v některých nepřízvučných slabikách.
U životných podstatných jmen se množné číslo tvoří pomocí koncovek -o(:), zdvojená souhláska + -u nebo -la(:). Většina neživotných podstatných jmen tvoří plurál vypuštěním části tvaru singuláru. Jednotné číslo slov přejatých z angličtiny je značeno slovem ekə a v plurálu se tato slova nijak nemění.
SG
ammaː
ballaː
horaː
potə
reddə
kantoːruvə
satiyə
bas ekə
paːrə
PL
amməla(ː)
ballo(ː)
horu
pot
redi
kantoːru
sati
bas
paːrəval
Význam
matka
pes
zloděj
kniha
kus oblečení
kancelář
týden
autobus
ulice
Jak lze vidět, v levé části tabulky jsou tvary množného čísla delší než tvary jednotného čísla, více vpravo je to přesně naopak.
V jednotném čísle je neurčitý člen vyjádřen koncovkami -ek pro životná a -ak pro neživotná podstatná jména. Absence neurčitého členu značí určitost. V množném čísle se členy nerozlišují.
V sinhálštině jsou slovesa rozdělena do tří třid. Mluvená sinhálština u sloves nijak nerozlišuje osoby ani číslo, neprobíhá tedy mluvnická shoda mezi přísudkem a podmětem.
1. třída
2. třída
3. třída
čas
sloveso
slovesné příd. jméno
sloveso
slovesné příd. jméno
sloveso
slovesné příd. jméno
přítomný (budoucí)
kanəvaː
kanə
arinəvaː
arinə
pipenəvaː
pipenə
minulý
kæːvaː
kæːvə
æriyaː
æriyə
pipunaː
pipunə
předcházející
kaːlaː
kaːpu
ærəlaː
ærəpu
pipilaː
pipicca
souběžný
kanə kanə
/
arinə arinə
/
pipenə pipenə
/
infinitiv
kannə/kanḍə
/
arinnə/arinḍə
/
pipennə/pipenḍə
/
zdůrazněný tvar
kanneː
/
arinneː
/
pipenneː
/
význam
jíst
/
otevřít
/
kvést
/
Používá se slovosled typu SOV (podmět předmět sloveso).
Upřednostňuje se levé větvení, rozvíjející větné členy jsou umisťovány před rozvíjené větné členy. Příklad: „Muž, který píše knihy“ se přeloží jako pot̪ liənə miniha, doslova „knihy píšící muž“.
Neužívá se spojek že nebo jestli, jsou nahrazovány slovesnými přídavnými jmény (příklad výše) a příčestími.
Předložky jsou vkládány za slovní spojení, ke kterému patří. Příklad: „Pod knihou“ se přeloží jako pot̪ə yaʈə, doslova „knihou pod“.
Neexistuje přísudková spona: „Jsem bohatý“ se překládá jako mamə poːsat̪, doslova „já bohatý“.
Zvláštností sinhálštiny je, že aktuální vzdálenost od mluvčího, která mění mluvčího postoj k věci, je rozdělena do čtyř kategorií. Existují čtyři ukazovací zájmena. Meː „tady, blízko mluvčího“, oː „"tam, blízko adresáta“, arə: „tam, blízko třetí osoby, je vidět“ a eː „tam, blízko třetí osoby, není vidět“.
Pokud je z věty naprosto jasná nějaká skutečnost, např. podmět, může se v sinhálštině prostě vypustit. Stejná praxe funguje i v češtině, ale v mnohem menší míře. Příklad: Věta [koɦed̪ə ɡie], doslova „kam šel“, může znamenat „kam jsem/jsi/jsme/jste šel/šli?“.
.svg)
Obrázky, zvuky či videa k tématu sinhálština na Wikimedia Commons 
