revolucnimarxismus.com

O základech leninismu (J. V. Stalin, 1924)

️Sat Feb 11 2023

Obsah:

PŘEDMLUVA

I. HISTORICKÉ KOŘENY LENINISMU

II. METODA

III. THEORIE

IV. DIKTATURA PROLETARIÁTU

V. ROLNICKÁ OTÁZKA

VI. NÁRODNOSTNÍ OTÁZKA

VII. STRATEGIE A TAKTIKA

VIII. STRANA

IX. STYL PRÁCE

PŘEDMLUVA

Přednášky proslovené na Sverdlovově universitě

Věnuji leninské výzvě ‒ J. Stalin

Základy leninismu jsou obsáhlé thema. Aby mohlo být zpracováno zevrubně, bylo by třeba celé knihy. Nejen to — bylo by třeba celé řady knih. Je proto pochopitelné, že moje přednášky nemohou být zevrubným výkladem leninismu. V nejlepším případě mohou být jedině zhuštěným přehledným výtahem ze základů leninismu. Přesto považuji za užitečné přednést tento výtah, abych nastínil některá základní hlediska, z nichž je nutno vyjít, má-li být studium leninismu úspěšné.

Vyložit základy leninismu neznamená ještě vyložit základy Leninova světového názoru. Světový názor Leninův a základy leninismu nejsou rozsahem jedno a totéž. Lenin je marxista a základem jeho světového názoru je arciť marxismus. Z toho však naprosto nevyplývá, že výklad leninismu nutno započít výkladem základů marxismu. Vyložit leninismus znamená vyložit specifický a nový přínos v Leninových dílech, kterým Lenin obohatil všeobecnou klenotnici marxismu a který je přirozeně spjat s jeho jménem. Jedině v tomto smyslu budu ve svých přednáškách mluvit o základech leninismu.

Tedy, co je leninismus?

Jedni tvrdí, že leninismus je aplikace marxismu na zvláštní poměry v Rusku. V této definici je kus pravdy, tato definice však naprosto nevystihuje pravdu celou. Lenin opravdu aplikoval marxismus na poměry v Rusku, a učinil tak mistrně. Kdyby však leninismus byl jenom aplikací marxismu na zvláštní poměry v Rusku, byl by zjevem čistě národním a jedině národním, čistě ruským a jedině ruským. Zatím však víme, že leninismus je zjev mezinárodní, tkvící svými kořeny v celém mezinárodním vývoji, a nikoli jen zjev ruský. Proto mám za to, že tato definice je jednostranná.

Druzí tvrdí, že leninismus je obnovení revolučních prvků marxismu čtyřicátých let 19. století na rozdíl od marxismu let pozdějších, kdy se prý marxismus stal umírněným, nerevolučním. Odmyslíme-li si toto hloupé a nejapné rozdělování Marxova učení na dvě části, na část revoluční a umírněnou, musíme přiznat, že dokonce i v léto naprosto nedostatečné a neuspokojující definici je kus pravdy. A tento kus pravdy tkví v tom, že Lenin opravdu obnovil revoluční náplň marxismu, zahrabanou oportunisty II. Internacionály. Ale v tom je jen kus pravdy.

Celá pravda o leninismu tkví v tom, že leninismus nejen obnovil marxismus, nýbrž šel mimo to vpřed, dále rozvinul marxismus za nových podmínek kapitalismu a třídního boje proletariátu.

Co je tedy vlastně leninismus?

Leninismus je marxismus epochy imperialismu a proletářské revoluce. Přesněji: leninismus je theorie a taktika proletářské revoluce vůbec, theorie a taktika diktatury proletariátu zvláště.

Marx a Engels působili v období před revolucí (máme na mysli proletářskou revoluci), kdy ještě nebylo vyspělého imperialismu, v období, kdy se proletáři chystali k revoluci, v období, kdy proletářská revoluce nebyla ještě přímou praktickou nutností. Lenin, žák Marxův a Engelsův, působil v období vyspělého imperialismu, v období rozvíjející se proletářské revoluce, kdy proletářská revoluce již zvítězila v jedné zemi, potřela buržoasní demokracii a zahájila éru demokracie proletářské, éru sovětů.

Proto je leninismus dalším rozvinutím marxismu.

Poukazuje se obyčejně na mimořádně bojovný a mimořádně revoluční ráz leninismu. To je naprosto správné. Tento specifický rys leninismu je však vysvětlitelný dvěma příčinami: za prvé lím, že leninismus vzešel z proletářské revoluce, která na něm nezbytně zanechala své stopy; za druhé tím, že vznikl a zesílil v utkáních s oportunismem II. Internacionály, jehož potírání bylo a je nezbytným předpokladem úspěšného boje proti kapitalismu. Nesmí se zapomínat, že mezi Marxem a Engelsem a mezi Leninem leží celé období neomezeného panství oportunismu II. Internacionály, jehož neúprosné potírání bylo nezbytně jedním z nejdůležitějších úkolů leninismu.

I
HISTORICKÉ KOŘENY LENINISMU

Leninismus vyrostl a zformoval se za imperialismu, kdy se krajně vyhrotily rozpory kapitalismu, kdy se proletářská revoluce stala otázkou přímé praxe, kdy staré období přípravy dělnické třídy k revoluci vyústilo a přešlo v nové období přímého útoku na kapitalismus.

Lenin nazýval imperialismus „umírajícím kapitalismem“. Proč? Poněvadž imperialismus vyhrocuje rozpory kapitalismu do krajnosti, do nejzazších mezí, za kterými. začíná revoluce.

Za nejdůležitější z těchto rozporů nutno pokládat tři rozpory.

Prvním rozporem je rozpor mezi — prací a kapitálem. Imperialismus je všemocnost monopolistických trustů a syndikátů, bank a finanční oligarchie v průmyslových zemích. V boji proti této všemocnosti se ukázalo, že obvyklé metody dělnické třídy — odbory a družstva, parlamentní strany a parlamentní boj naprosto nedostačují. Buď se vzdej na milost a nemilost kapitálu, živoř po staru a klesej stále hlouběji, anebo se chop nové zbraně — tyto dvě možnosti dává na vybranou imperialismus milionovým masám proletariátu. Imperialismus přivádí dělnickou třídu k revoluci.

Druhým rozporem je rozpor mezi různými finančními skupinami a imperialistickými mocnostmi-v jejich boji o zdroje surovin, o cizí území. Imperialismus je vývoz kapitálu k zdrojům surovin, zběsilý boj za monopolní ovládnutí těchto zdrojů, boj za znovurozdělení rozděleného světa, boj, vedený zvlášť urputně novými finančními skupinami a mocnostmi, hledajícími „místo na slunci“, proti starým skupinám a mocnostem, držícím pevně to, co uchvátily. Tento zběsilý boj mezi různými skupinami kapitalistů se vyznačuje tím, že zahrnuje jako nezbytný prvek imperialistické války, války za uchvácení cizích území. Tato okolnost se zase vyznačuje tím, že vede k vzájemnému oslabení imperialistů, k oslabení posice kapitalismu vůbec, k uspíšení proletářské revoluce, k praktické nutnosti této revoluce.

Třetím rozporem je rozpor mezi hrstkou panujících „civilisovaných“ národů a mezi stamilionovými masami koloniálních a závislých národů světa. Imperialismus je nejnestoudnější vykořisťování a nejnelidštější útísk stamilionů obyvatel rozsáhlých kolonií a závislých zemí. Cílem tohoto vykořisťování a tohoto útisku je ždímání nadzisků. Avšak imperialismus, vykořisťuje tyto země, je nucen stavět tam železnice, továrny a závody, průmyslová a obchodní střediska. Vznik třídy proletářů, zrod domácí inteligence, probuzení národního uvědomění, zesílení osvobozenského hnutí — takové jsou nevyhnutelné výsledky této „politiky“. Zjevným důkazem toho je zesílení revolučního hnutí ve všech koloniích a závislých zemích bez výjimky. Tato okolnost je pro proletariát důležitá proto, že od základu podlamuje posice kapitalismu, přeměňujíc kolonie a závislé země ze záloh imperialismu v zálohy proletářské revoluce.

Takové jsou, všeobecně řečeno, hlavní rozpory imperialismu, které přeměnily starý „vzkvétající“ kapitalismus v kapitalismus umírající.

Význam imperialistické války, která vzplanula před deseti lety, záleží mimo jiné v tom, že zadrhla všechny tyto rozpory v jeden uzel a hodila je na misku vah, čímž urychlila a usnadnila revoluční bitvy proletariátu.

Jinými slovy: imperialismus vedl nejen k tomu, že se revoluce stala praktickou nutností, nýbrž také k tomu, že se vytvořily příznivé podmínky pro přímý útok na tvrze kapitalismu.

Taková je mezinárodní situace, která zplodila leninismus.

To všecko je pěkné, namítne někdo proti nám, jak to však souvisí s Ruskem, které přece nebylo a nemohlo být klasickou zemí imperialismu? Jak to souvisí s Leninem, jenž pracoval především v Rusku a pro Rusko? Proč se zrovna Rusko stalo kolébkou leninismu, domovem theorie a taktiky proletářské revoluce?

Proto, že Rusko bylo bodem, v kterém se zkřížily všechny tyto rozpory imperialismu.

Proto, že Rusko bylo revolucí těhotnější než kterákoli jiná země, a jedině Rusko bylo proto s to vyřešit tyto rozpory revolučním způsobem.

Začneme třebas tím, že carské Rusko bylo ohniskem útisku všeho druhu — kapitalistického, koloniálního j vojenského útisku v nejnelidštější a v nejbarbarštější formě. Kdo by nevěděl, že v Rusku splývala všemocnost kapitálu s despotismem carismu, agresivita ruského nacionalismu s katanstvím carismu vůči neruským národům, vykořisťování celých oblastí — Turecka, Persie, Číny — s násilným zabíráním těchto oblastí carismem, s dobyvačnou válkou? Lenin měl pravdu, když pravil, že carismus je „vojensko-feudální imperialismus“. Carismus soustřeďoval v sobě nejšpatnější stránky imperialismu, umocněné na druhou.

Dále. Carské Rusko bylo obrovskou zálohou západního imperialismu nejenom v tom smyslu, že bylo volně přístupné zahraničnímu kapitálu, který měl v rukou taková rozhodující odvětví národního hospodářství Ruska jako těžbu topiva a hutnictví, nýbrž také v tom smyslu, že mohlo postavit k službám západních imperialistů miliony vojáků. Vzpomeňte na dvanáctimilionovou ruskou armádu, která prolévala krev na imperialistických frontách pro zajištění šílených zisků anglo-francouzských kapitalistů.

Dále. Carismus byl nejen hlídacím psem imperialismu na východě Evropy, nýbrž také agenturou-západního imperialismu k vyssávání stamilionových úroků.z obyvatelstva na půjčky, které byly povolovány carismu v Paříži a Londýně, v Berlíně a Bruselu,

Konečně byl carismus největším spojencem západního imperialismu při dělení Turecka, Persie, Číny atd. Komu není známo, že carismus vedl imperialistickou válku ruku v ruce s dohodovými imperialisty, že Rusko bylo důležitým prvkem v této válce?

Proto se zájmy carismu a západního imperialismu navzájem splétaly a splývaly nakonec v jednotné klubko imperialistických zájmů. Cožpak se mohl západní imperialismus smířit se ztrátou tak mocné opory na Východě a tak bohatého zdroje sil a prostředků, jakým bylo staré, carské, buržoasní Rusko, aniž vyzkoušel všechny své síly k boji na život a na smrt proti revoluci v Rusku, aby bránil a udržel carismus? Ovšemže nemohl!

Z toho však vyplývá, že kdo chtěl útočit na carismus, rozpřahoval se nevyhnutelně proti imperialismu, že kdo vedl odboj proti carismu, musel zahájit odboj také proti imperialismu, neboť kdo chtěl svrhnout carismus musel svrhnout i imperialismus, chtěl-li vskutku carismus nejen porazit, nýbrž j nadobro zničit. Revoluce proti carismu se tudíž sbližovala s revolucí proti imperialismu, s revolucí proletářskou a musela v ni přerůst.

Zatím se v Rusku zvedala grandiosní lidová revoluce, v jejímž čele stál nejrevolučnější proletariát na světě, který měl tak závažného spojence jako revoluční rolnictvo Ruska. Je snad třeba dokazovat, že se taková revoluce nemohla zastavit napolou cestě, že v případě zdaru musela nezbytně jít dále a vztyčit prapor povstání proti imperialismu?

Proto se Rusko musilo stát bodem, v kterém se zkřížily rozpory imperialismu nejen v tom smyslu, že se nejsnáze obnažovaly právě v Rusku, jelikož tam měly zvlášť nepřístojný a zvlášť nesnesitelný ráz, a nejen proto, že Rusko bylo nejdůležitější oporou západního imperialismu, sjednocující kapitál Západu s koloniemi Východu, nýbrž také proto, že jedině v Rusku existovala reálná síla, který byla s to vyřešit rozpory imperialismu revolučním způsobem. Z toho však vyplývá, že se revoluce v Rusku musila stát revolucí proletářskou, že hned a počátku svého vývoje musila být mezinárodního rázu, že musila tudíž otřást samými základy světového imperialismu.

Mohli se ruští komunisté za takového stavu omezit ve své činnosti na úzce národní rámec ruské revoluce? Ovšemže nikoli! Naopak, celá situace, jak vnitřní (hluboká revoluční krise), tak i zahraniční (válka), pobádala je k tomu, aby ve své činnosti překročili tento rámec, přenesli boj na mezinárodní pole, obnažili zející rány imperialismu, dokázali nevyhnutelnost zhroucení kapitalismu, potřeli sociálšovinismus a sociálpacifismus, svrhli posléze ve své zemi kapitalismus a ukazovali proletariátu novou zbraň pro boj, theorii a taktiku proletářské revoluce, aby usnadnili proletářům všech zemí svržení kapitalismu. Ruští komunisté jinak ani jednat nemohli, neboť jedině takto mohli počítat s určitými změnami v mezinárodní situaci, které budou s to zajistit Rusko před obnovou buržoasního řádu.

Proto se Rusko stalo kolébkou leninismu a vůdce ruských komunistů Lenin jeho tvůrcem.

S Ruskem a Leninem „přihodilo se“ tu přibližně totéž, co s Německem a s Marxem a Engelsem ve čtyřicátých letech minulého století. Německo bylo tehdy stejně jako Rusko počátkem XX. století těhotné buržoasní revolucí. Marx tehdy v „Komunistickém manifestu“ napsal:

„K Německu obracejí komunisté svou hlavní pozornost, jelikož Německo stojí na prahu buržoasní revoluce a provede tento převrat za pokročilejších podmínek evropské civilisace vůbec a s mnohem vyspělejším proletariátem, než tomu bylo v Anglii v 17. a ve Francii v 18 století, takže německá buržoasní revoluce může být jen přímou předehrou revoluce proletářské.“

Jinými slovy: střed revolučního hnutí se přesunoval do Německa.

Nelze pochybovat, že právě tato okolnost, zaznamenaná Marxem v uvedeném citátu, pravděpodobně způsobila, že se zrovna Německo stalo domovem vědeckého socialismu a vůdcové německého proletariátu, Marx a Engels, jeho tvůrci.

Totéž platí, avšak v ještě větší míře, o Rusku na počátku 20. století. Rusko v tomto období bylo v předvečeru buržoasní revoluce, musilo provést tuto revoluci za pokročilejších poměrů v Evropě a s vyspělejším proletariátem než Německo (nemluvě již o Anglii a Francii), při čemž všechny skutečnosti nasvědčovaly tomu, že tato revoluce bude nezbytně kvasem a předehrou revoluce proletářské. Nelze pokládat za náhodu, že Lenin již roku 1902, kdy se ruská revoluce teprve rodila, napsal v brožuře „Co dělat?“ tato prorocká slova:

„Historie vytyčila dnes před námi (t. j. před ruskými marxisty — J. St.) nejbližší úkol, který je nejrevolučnější ze všech nejbližších úkolů proletariátu kterékoli jiné země“… „Provedení tohoto úkolu, zničení nejmocnější bašty reakce nejen evropské, nýbrž i asijské, učinilo by z ruského proletariátu předvoj mezinárodního revolučního proletariátu“ (viz sp. IV, ruské vydání, str. 382) (Názvy a příslušné stránky Leninových prací zde citovaných viz v „Odkazech“ vzadu za celým textem. (Pozn. red.)

Jinými slovy: střed revolučního hnutí se musil přesunout do Ruska. Je známo, že průběh revoluce v Rusku plně potvrdil správnost této Leninovy předpovědi.

Je možno se potom divit, že se země, která prošla takovou revolucí a měla takový proletariát, stala domovem theorie a taktiky proletářské revoluce?

Je možno se divit, že se vůdce tohoto proletariátu, Lenin, stal zároveň tvůrcem této theorie a taktiky a vůdcem mezinárodního proletariátu?

II
METODA

Řekl jsem, že mezi Marxem i Engelsem a mezi Leninem leží celé období panství oportunismu II. Internacionály. A v zájmu přesnosti musím dodat, že zde nejde o formální panství oportunismu, nýbrž jedině o jeho panství skutečné. Formálně byli v čele II. Internacionály „pravověrní“ marxisté, „orthodoxní“ — Kautský a jiní. Ve skutečnosti byla však hlavní činnost II. Internacionály vedena oportunisticky. Oportunisté se přizpůsobovali buržoasii v důsledku své poddajné, maloburžoasní povahy, „orthodoxní“ se pak zase přizpůsobovali oportunistům v zájmu „zachování jednoty“ s oportunisty, v zájmu „míru ve straně“. Výsledkem bylo panství oportunismu, neboť politika buržoasie a politika „orthodoxních“ tvořívaly uzavřený kruh.

Bylo to období poměrně pokojného vývoje kapitalismu, období, jak se říká, předválečné, kdy se katastrofální rozpory imperialismu ještě neprojevily úplně zřetelně, kdy se hospodářské stávky dělnictva a odborové organisace vyvíjely více méně „normálně“, kdy volební boj a parlamentní akce dosahovaly „závratných“ úspěchů, kdy legální formy boje byly vynášeny do nebes a kdy legální činností chtěli „ubít“ kapitalismus zkrátka, kdy strany II. Internacionály obrůstaly tukem a nebylo chuti vážně pomýšlet na revoluci, na diktaturu proletariátu, na revoluční výchovu mas.

Místo ucelené revoluční theorie — navzájem si odporující theoretické poučky a úryvky theorie, odtržené od skutečně vedeného revolučního boje mas a přeměnivší se v omšelá dogmata.

Naoko se sice vzpomínalo na Marxovu theorii, avšak jen proto, aby z ní bylo vykleštěno životvorné revoluční jádro.

Místo revoluční politiky — slabošské šosáctví a vypočítavé politikaření, parlamentní diplomacie a parlameniní kombinace. Naoko byla sice přijímána „revoluční“ usnesení a hesla, avšak jen proto, aby byla uložena do zásuvky.

Místo výchovy a učení strany správné revoluční taktice na podkladě vlastních chyb — pečlivé obcházení palčivých otázek, jich zastírání a zatušovávání. Naoko se sice nezdráhali podebatovat si o ožehavých otázkách, avšak jen proto, aby věc sprovodili se světa nějakou „kaučukovou“ resolucí.

Takhle vypadala II. Internacionála, taková byla její metoda činnosti, její arsenál.

Zatím se blížilo nové období imperialistických válek a revolučních zápasů proletariátu. Ukazovalo se, že staré metody boje zřejmě nedostačují a selhávají proti všemocnosti finančního kapitálu.

Bylo nutno revidovat veškerou činnost II. Internacionály, celou její pracovní metodu, vymýtit šosáctví, tupost, politikaření, renegátství, sociálšovinismus a sociálpacifismus. Bylo nutno přezkoumat celý arsenál II. Internacionály, vyhodit vše zrezavělé a zpuchřelé, ukovat nové zbraně. Bez takové předběžné práce nemělo smyslu, aby se táhlo do války proti kapitalismu. Jinak se vydával prolelariát v nebezpečí, že stane před novými revolučními zápasy nedostatečně vyzbrojen, nebo dokonce prostě bezbranný.

Tato čest generální prohlídky a generálního čištění Augiášových chlévů II. Internacionály připadla leninismu.

V takových poměrech vznikala a byla ukována metoda leninismu.

V čem záleží požadavky této metody?

Předně, v přezkoumání theoretických dogmat II. Internacionály v ohni revolučního boje mas, v ohni živé praxe, t. j. v obnovení porušené jednoty mezi theorií a praxí, v překlenutí propasti mezi nimi, neboť jedině tak je možno vytvořit skutečně proletářskou stranu, vyzbrojenou revoluční theorií.

Za druhé, v přezkoumání politiky stran II. Internacionály nikoli podle jejich hesel a resolucí (kterým není možno věřit), nýbrž podle jejich skutků, podle jejich činů, neboť jedině tak je možno získat a zasloužit si důvěru proletářských mas.

Za třetí, v přebudování veškeré stranické činnosti podle nového revolučního způsobu v tom smyslu, aby masy byly vychovávány a školeny pro revoluční boj, neboť jedině tak je možno připravit masy pro proletářskou revoluci.

Za čtvrté, v sebekritice proletářských stran, v jich školení a výchově na podkladě vlastních chyb, neboť jedině tak je možno vychovat skutečné kádry funkcionářů a skutečné vůdce strany.

Takový je základ a podstata metody leninismu.

Jak bylo používáno této metody v praxi?

Oportunisté II. Internacionály mají řadu theoretických dogmat, kterými se stále ohánějí. Všimněme si některých.

První dogma: o předpokladech uchopení moci proletariátem, Oportunisté tvrdí, že prolelariát nemůže a nesmí uchopit moc, netvoří-li sám v zemi většinu. Důkazy neuvádějí, neboť toto nejapně tvrzení není možno odůvodnit ani theoreticky, ani prakticky. Budiž, odpovídá Lenin pánům z II. Internacionály. Nu, a což když vznikne historická situace (válka, agrární krise atd.), za které proletariát, tvořící menšinu obyvatelstva, bude mít možnost semknout kolem sebe ohromnou většinu pracujících mas — proč by neměl uchopit moc? Proč by proletariát neměl využít příznivé mezinárodní a vnitřní situace, aby prolomil frontu kapitálu a uspíšil všeobecné rozřešení? Cožpak neřekl Marx už v padesátých letech minulého století, že by to mohlo být s proletářskou revolucí v Německu „skvělé“, kdyby jí bylo možno přijít na pomoc, „abych tak řekl, druhým vydáním selské války“? Cožpak není všeobecně známo, že tehdy bylo v Německu poměrně méně proletářů než na příklad v Rusku roku 1917? Cožpak neukázala praxe ruské proletářské revoluce, že toto oblíbené dogma hrdinů II. Internaciovály nemá pro proletariát vůbec žádný životní význam? Cožpak není jasné, že praxe revolučního boje mas rozbíjí a poráží toto omšelé dogma?

Druhé dogma: proletariát nemůže udržet moc, nemá-li k disposici dostatečný počet vyškolených, kulturně vyspělých a ve správě zběhlých kvalifikovaných sil, schopných. zorganisoval správu země — nejdříve je prý zapotřebí vyškolit tyto síly za kapitalismu; a teprve potom uchopit moc. Budiž, odpovídá Lenin; proč to však není možno udělal tak, že nejprve uchopíme moc, vytvoříme příznivé předpoklady pro vývoj proletariátu, potom vykročíme sedmimílovými kroky vpřed, abychom zvýšili kulturní úroveň pracujících mas, vyškolili čelné kádry vedoucích pracovníků a administrativních sil z řad dělnictva? Cožpak neukázala praxe v Rusku, že kádry vedoucích pracovníků z řad dělnictva rostou za proletářské vlády stokrát rychleji a solidněji než za vlády kapitálu? Cožpak není jasné, že praxe revolučního boje mas neúprosně poráží i toto theoretické dogma oportunistů?

Třetí dogma: metoda politické generální stávky je pro proletariát nepřijatelná, neboť je theoreticky neudržitelná (viz Engelsovu kritiku), prakticky nebezpečná (může desorganisovat normální běh hospodářského života země, může vyprázdnit pokladny odborových organisací), nemůže nahradit parlamentní formy boje, které jsou hlavní formou třídního boje proletariátu. Dobrá, odpovídají leninovci. Avšak, za prvé, Engels nekritisoval kteroukoli generální stávku, nýbrž jenom určitou generální stávku, a to hospodářskou generální stávku anarchistů, kterou anarchisté propagovali místo politického boje proletariátu — co s tím má co dělat metoda generální stávky politické? Za druhé, kdo kde dokázal, že parlamentní forma boje je hlavní formou boje proletariátu? Cožpak neukazují dějiny revolučního hnutí, že parlamentní boj je jenom průprava a pomocný prostředek pro organisování mimoparlamentního boje proletariátu, že hlavní otázky dělnického hnutí za kapitalismu jsou řešeny silou, přímým bojem proletářských mas, jejich generální stávkou, jejich povstáním? Za třetí, kde se tu vzal problém, že parlamentní boj má být nahrazen metodou politické generální slávky? Kde a kdy se pokoušeli přívrženci politické generální slávky nahradit parlamentní formy boje formami boje mimoparlamentními? Za čtvrté, což neukázala revoluce v Rusku, že politická generální stávka je největší školou proletářské revoluce a nenahraditelným prostředkem mobilisace a organisace nejširších mas proletariátu v předvečer útoku na tvrze kapitalismu — jak s tím souvisí šosácké nářky o desorganisaci normálního běhu hospodářského života a o pokladnách odborových organisací? Cožpak není jasné, že praxe revolučního boje poráží i toto dogma oportunistů?

Atd. atp.

Proto Lenin tvrdil, že „revoluční theorie není dogma“, že „se utváří definitivně jedině v těsném spojení s praxí opravdu masového a opravdu revolučního hnutí“ („Dětská nemoc“), neboť theorie musí sloužit praxi, neboť „theorie musí odpovídat na otázky kladené praxí“ („Přátelé lidu“), neboť musí být ověřována skutečnostmi z praxe.

Pokud jde o politická hesla a politická usnesení stran II. Internacionály, postačí vzpomenout si na historii s heslem „válku válce“, abychom pochopili veškerou faleš a celou prohnilost politické praxe těchto stran, zastírajících své protirevoluční činy bombastickými revolučními hesly a resolucemi. Všichni se pamatují na okázalou demonstraci II. Internacionály na basilejském sjezdu, kde bylo imperialistům vyhrožováno všemi hrůzami povstání, opováží-li se zahájit válku, a kde bylo vyhlášeno výhružné heslo „válku válce“, Kdo by si však nepamatoval, že zakrátko, přímo před vypuknutím války, byla basilejská resoluce uložena do zásuvky a pro dělnictvo bylo vyhlášeno nové heslo — vyhlazovat se navzájem pro slávu kapitalistické vlasti? Cožpak není jasné, že revoluční hesla a resoluce nemají ani za groš ceny, nejsou-li provázeny činy? Postačí jenom porovnat Leninskou politiku přeměny imperialistické války ve válku občanskou se zrádcovskou politikou II. Internacionály za války, abychom pochopili všechnu nízkost politikářů oportunismu a celou velikost metody leninismu.

Nemohu zde neuvést jedno místo z Leninovy knihy „Prolelářská revoluce a renegát Kautský“, kde Lenin ostře tepe oportunistický pokus předáka II. Internacionály K. Kautského posuzovat strany ne podle jejich činů, nýbrž podle jejich dokumentů a hesel, která zůstala na papíře:

„Kautský dělá typicky maloměšťáckou, šosáckou politiku, neboť líčí věc tak… jako by vytyčení hesla měnilo něco na věci. Celé dějiny buržoasní demokracie odhalují tuto ilusi: k oklamání lidu vždy vyhlašovali a vždy vyhlašují buržoasní demokraté jakákoli „hesla“. Záleží na tom, aby upřímnost těchto hesel byla ověřena, aby slova byla porovnána s činy, abychom se nespokojovali s idealistickými nebo Šarlalánskými frázemi, „nýbrž pátrali po třídní realitě“ (viz sv. XXIII, str. 377).

Nemluvím již o strachu stran II. Internacionály před sebekritikou, o jejich manýře zatajovat vlastní chyby, zatušovávat ožehavé otázky, zastírat vlastní nedostatky falešným vytrubováním, že je všecko v nejlepším pořádku, čímž je otupováno tvůrčí myšlení a zpomalována revoluční výchova strany na podkladě vlastních chyb, manýře, kterou Lenin zesměšnil a přibil na pranýř hanby. O sebekritice proletářských stran Lenin v brožuře „Dětská nemoc“ napsal:

„Poměr politické strany k vlastním chybám je jedno. z nejdůležitějších a nejjistějších kriterií, jak vážně strana chápe své poslání a jak v praxi koná své povinnosti ke své třídě a k pracujícím masám. Přímo. přiznat chybu, odhalit její příčiny, analysovat situaci, ze které vzešla, uvážit bedlivě cesty k nápravě chyby — to je rys strany, vážně chápající své poslání, to je známka, že strana koná své povinnosti, to je výchova a školení třídy, a potom i masy“ (viz sv. XXV, str. 200).

Někteří lidé tvrdí, že odhalování vlastních chyb a sebekritika jsou pro stranu nebezpečné, neboť odpůrce jich může využít proti straně proletariátu. Lenin pokládal podobné námitky za bezpodstatné a naprosto nesprávné. O tom se vyslovil již roku 1904, kdy naše strana byla ještě slabá a malá, v brožuře „Krok vpřed“:

„Škodolibě se radují a pošklebují (t. j. odpůrci marxistů — J St.), když pozorují naše spory; budou se ovšem snažit vytrhávat pro své účely jednotlivá místa z mé brožury, věnované nedostatkům a vadám naší strany. Ruští marxisté jsou již v bitvách tak ostříleni, že se nedají zmást těmito ironickými poznámkami a budou přesto pokračovat ve své sebekritice a v neúprosném odhalování vlastních nedostatků, které budou jistě a nevyhnutelně překonány růstem dělnického hnutí“ (viz sv. VI, str. 161).

Takové jsou, všeobecně řečeno, charakteristické rysy metody leninismu,

To, co je obsaženo v Leninově metodě, obsahovalo již v základě Marxovo učení, které je; podle Marxových slov, „ve své podstatě kritické a revoluční“. Právě tento kritický a revoluční duch prostupuje od začátku do konce Leninovu metodu. Bylo by však nesprávné mít za to, že Leninova metoda je prostým obnovením toho, co vytvořil Marx. Ve skutečnosti je Leninova meloda nejen obnovením, nýbrž také konkretisací a dalším rozvinutím kritické a revoluční metody Marxovy, jeho materialistické dialektiky.

III
THEORIE

Z tohoto thematu vyjímám tři otázky: a) o významu theorie pro proletářské hnutí, b) o kritice „theorie“ živelnosti, c) o theorii proletářské revoluce.

1. O významu theorie

Někteří lidé mají za to, že leninismus je prvenství praxe před theorií v tom smyslu, že hlavní věcí v leninismu je uskutečňování marxistických pouček, „provádění“ těchto pouček; pokud jde o theorii, je prý leninismus potéto stránce dosti bezstarostný. Je známo, že se Plechanov nejednou vysmíval Leninově „bezstarostnosti“, pokud jde o theorii a zejména o filosofii. Je rovněž známo, že mnozí dnešní prakticky činní leninovci nemají theorii příliš v oblibě, zejména vzhledem k spoustě praktické práce, kterou od nich vyžadují poměry. Musím prohlásit, že toto více než prapodivné mínění o Leninovi a leninismu je naprosto nesprávné a vůbec se nesrovnává se skutečností, že snaha lidí praxe nedbat theorie odporuje celému duchu leninismu a tají vsobě velká nebezpečí pro věc.

Theorie je zevšeobecněná zkušenost dělnického hnutí všech zemí. Ovšem, theorie se stává bezpředmětnou, není-li spojována s revoluční praxí, zrovna tak jako praxe se stává slepou, neosvětluje-li si cestu revoluční theorií. Avšak theorie se může přeměnit v nesmírnou sílu dělnického hnutí, je-li vytvářena v nerozlučné spojitosti s revoluční praxí, neboť theorie, a jedině theorie může dát hnutí jistotu, schopnost orientace a naučit je chápat vnitřní souvislost událostí odehrávajících se kolem, neboť theorie, a jedině theorie, může pomoci praxi pochopit nejen to, jak a kam třídy jdou v přítomnosti, nýbrž také to, jak a kam musí jít v nejbližší budoucnosti. Byl to právě Lenin, který říkal a nesčetněkrát opakoval známou poučku:

„Bez revoluční theorie nemůže být ani revoluční hnutí“ (viz sv. IV, str. 380).

Lenin si lépe než kdokoliv jiný uvědomoval velký význam theorie, zejména pro stranu jako je naše, vzhledem k jejímu poslání předvoje mezinárodního proletariátu, které jí připadlo, a vzhledem ke komplikované vnitřní a mezinárodní situací, v které strana je. Předvídaje tuto zvláštní úlohu naší strany již roku 1902, pokládal za potřebné už tehdy připomenout:

„Roli předvoje může splnit jen strana, řídící se nejprogresivnější theorií“ (viz sv. IV, sir. 380).

Není třeba dokazovat, že nyní, kdy se Leninova předpověď o úloze naší strany stala už skutkem, nabývá tato Leninova poučka mimořádné důležitosti a zvláštního významu.

Za nejvýstižnější výraz toho, jak velký význam přikládal Lenin theorii, měla snad být pokládána skutečnost, že to byl právě Lenin, který se podjal provedení velmi závažného úkolu udělat v oblasti materialistické filosofie všeobecné vývody z toho nejdůležitějšího, co přinesla věda v období od Engelse do Lenina, a podrobit všestranné kritice protimalterialistické směry mezi marxisty. Engels pravil, že „materialismus s každým novým velkým objevem nabývá nové podoby“. Je známo, že tento úkol nevyřešil pro svou dobu nikdo jiný než právě Lenin ve své skvělé knize „Materialismus a empiriokriticismus“. Je známo, že Plechanov, jenž se rád vysmíval Leninově „bezstarostnosti“ pokud jde o filosofii, se neodhodlal ani vážně přikročit k vyřešení tohoto úkolu.

2. Kritika „theorie“ živelnosti čili o úloze avantgardy v hnutí.

„Theorie“ živelnosti je theorií oportunismu, theorií poddávání se živelnosti dělnického hnutí, theorií faktického popírání vůdčí úlohy avantgardy dělnické třídy, strany dělnické třídy.

Theorie poddávání se živelnosti rozhodně zavrhuje revoluční ráz dělnického hnutí, zavrhuje, aby hnutí bylo uváděno na cestu boje proti základům kapitalismu — schvaluje, aby hnutí šlo výhradně cestou „splnitelných“. požadavků, „přijatelných“ pro kapitalismus, plně schvaluje „linii nejmenšího odporu“. Theorie živelnosti je ideologie trade-unionismu.

Theorie poddávání se živelnosti rozhodně zavrhuje, aby byla živelnému hnutí dána uvědomělost, plánovitost, zavrhuje, aby strana šla v čele dělnické třídy, aby pozvedávala masy k uvědomění, aby vedla hnutí — schvaluje, aby uvědomělé živly hnutí nepřekážely hnutí jít svou cestou, schvaluje, aby strana pouze sledovala živelné hnutí a belhala se za ním. Theorie živelnosti je theorií podceňování role uvědomělého živlu v hnutí, ideologií „chvostismu“, logickým základem všelikého oportunismu.

Tato theorie, která vystoupila na scénu už před první revolucí v Rusku, v praxi vedla k tomu, že její přívrženci, tak zvaní „ekonomisté“, popírali nezbytnost samostatné dělnické strany v Rusku, stavěli se proti revolučnímu boji dělnické třídy za svržení carismu, hlásali trade-unionistickou politiku v hnutí a vůbec vydávali dělnické hnutí hegemonii liberální buržoasie.

Boj staré „Jiskry“ a skvělá kritika theorie „chvostismu“ v Leninově brožuře „Co dělat?“ nejenže potřely tak zvaný „ekonomismus“, nýbrž vytvořily také theoretické základy skutečně revolučního hnutí ruské dělnické třídy.

Bez tohoto boje nebylo ani pomyšlení na vylvoření samostatné dělnické strany v Rusku a na její vůdčí úlohu v revoluci

Avšak theorie poddávání se živelnosti není jen ruský zjev. Je, ovšem v poněkud jiné podobě, hojně rozšířena ve všech stranách II. Internacionály bez výjimky. Mám na mysli tak zvanou theorii „produktivních sil“, zvulgárněnou vůdci II. Internacionály, která všecko ospravedlňuje a všechny smiřuje, konstatuje fakta a vysvětluje je teprve poté, když už každého omrzela, a spokojuje se pouhým konstatováním. Marx pravil, že se materialistická theorie nesmí omezovat na vysvětlování světa, nýbrž že jej musí také změnit. Ale Kautskému a spol. na tom nezáleží, raději se drží první části Marxovy poučky. Z mnoha příkladů aplikace této „theorie“ uvedu jeden: strany II. Internacionály prý hrozily před imperialistickou válkou vyhlášením „války válce“, zahájí-li imperialisté válku. Tyto strany prý přímo před vypuknutím války uložily heslo „válku válce“ do zásuvky a provedly úplně opačné heslo „válka za imperialistickou vlast“. Výsledkem této záměny hesel byla smrt mnoha milionů dělníků. Avšak bylo by chybné se domnívat, že tím byl někdo vinen, že se někdo zpronevěřil dělnické třídě nebo ji zradil. Ani pomyšlení! Vše se zběhlo tak, jak se musilo zběhnout. Za prvé proto, že Internacionála je „nástrojem míru“, a nikoli války. Za druhé proto, že za „úrovně produktivních sil“, která tehdy byla, nebylo možno nic jiného dělat. „Vinny“ jsou „produktivní síly“. To „nám“ zcela přesně vysvětluje „theorie produktivních sil“ pana Kautského. A kdo této „theorii“ nevěří, není marxista. Úloha stran? Jejich význam v hnutí? Co však může strana pořídit s tak rozhodujícím činitelem, jakým je „úroveň produktivních sil“?..

Takových příkladů falšování marxismu bylo by možno uvést celou spoustu.

Není snad třeba dokazovat, že tento zfalšovaný „marxismus“, který má zastřít nahotu oportunismu, je pouze evropskou modifikací téže theorie „chvostismu“, kterou Lenin potíral již před první ruskou revolucí.

Není snad třeba dokazovat, že rozmetání této theoretické falsifikace je předpokladem vytvoření skutečně revolučních stran na Západě.

3. Theorie proletářské revoluce

Leninská theorie proletářské revoluce vychází ze tří základních pouček.

První poučka. Panství finančního kapitálu v pokročilých kapitalistických zemích, emise cenných papírů jako jeden z nejdůležitějších úkonů finančního kapitálu, vývoz kapitálu k zdrojům surovin jako jeden ze základů imperialismu, všemocnost finanční oligarchie jako výsledek panství finančního kapitálu — to všecko odhaluje nezastřeně příživnický ráz monopolistického kapitalismu, činí útisk kapitalistických trustů a syndikátů stokráte citelnějším, zesiluje růst pobouření dělnické třídy proti základním zřízením kapitalismu a přivádí masy k proletářské revoluci jako jediné záchraně. (viz Leninův „Imperialismus“).

Z toho vyplývá první závěr: zostřování revoluční krise v kapitalistických zemích, hromadění výbušnin na vnitřní, proletářské frontě v „metropolích“.

Druhá poučka. Zesílený vývoz kapitálu do koloniálních a závislých zemí, rozšíření „sfér vlivu“ a koloniálních držav na celé území zeměkoule, přeměna kapitalismu ve světový systém finanční poroby a koloniálního útisku obrovské většiny obyvatelstva zeměkoule hrstkou „pokročilých“ zemí — to všecko jednak přeměnilo jednotlivá národní hospodářství a národní území v články jednotného řetězu, který se nazývá světovým hospodářstvím, jednak rozdělilo obyvatelstvo zeměkoule na dva tábory: na hrstku „pokročilých“ kapitalistických zemí, vykořisťujících a utiskujících rozsáhlé koloniální a závislé země, a na ohromnou většinu koloniálních a závislých zemí, které jsou nuceny bojovat za osvobození z imperialistického jařma (viz „Imperialismus“),

Z toho vyplývá druhý závěr: zostřování revoluční krise v koloniálních zemích a hromadění podnětů k pobouření proti imperialismu na vnější, koloniální frontě.

Třetí poučka. Monopolní ovládání „sfér vlivu“ a kolonií; nerovnoměrný vývoj různých kapitalistických zemí, vedoucí k zběsilému boji za znovurozdělení světa mezi zeměmi, které už uchvátily území, a mezi zeměmi, které chtějí dostat svůj „díl“; imperialistické války jako jediný prostředek k obnově porušené „rovnováhy“ — to všecko vede k zesílení boje na třetí frontě, na frontě mezi kapitalistickými mocnostmi, oslabující imperialismus a usnadňující spojení dvou prvních front proti imperialismu, fronty revolučně proletářské a fronty koloniálně osvebozenské (viz „Imperialismus“);

Z toho vyplývá třetí závěr: neodvratnost válek za imperialismu a nezbytnost spojení proletářské revoluce v Evropě s koloniální revolucí na Východě v jednotnou světovou frontu revoluce proti světové frontě imperialismu.

Všechny tyto závěry se slučují s Leninem v jeden všeobecný závěr, že „imperialismus je předvečerem socialistické revoluce“ (viz sv. XIX, str. 71)

Ve shodě s tím se také mění samo pojetí otázky proletářské revoluce, otázky rázu revoluce, jejího rozsahu a její hloubky, schema revoluce vůbec.

Dříve se přistupovalo k rozboru předpokladů proletářské revoluce obyčejně s hlediska hospodářského stavu té nebo oné jednotlivé země. Nyní již toto pojetí nedostačuje. Nyní je třeba přistupovat k věci s hlediska hospodářského stavu všech zemí nebo jejich většiny, s hlediska stavu světového hospodářství, neboť jednotlivé země a hospodářství jednotlivých zemí přestaly být soběstačnými celky, přeměnily se v články jednotného řetězu, zvaného světovým hospodářstvím, neboť starý „kulturní“ kapitalismus se přeměnil v imperialismus, a imperialismus je světový systém finanční poroby a koloniálního útisku obrovské většiny obyvatelstva zeměkoule hrstkou „pokročilých“ zemí.

Dříve bývalo zvykem říkat, že v jednotlivých zemích, nebo přesněji řečeno, v té neb oné vyspělé zemi jsou objektivní podmínky pro proletářskou revoluci, nebo že tam nejsou. Nyní toto hledisko již nedostačuje. Nyní je třeba říkat, že objektivní podmínky revoluce jsou v celém systému světového imperialistického hospodářství jako jednotného celku, při čemž okolnost, že některé země v tomto systému jsou průmyslově nedostatečně vyspělé, nemůže být nepřekonatelnou překážkou revoluce, jestliže systém jako celek, nebo přesněji řečeno, poněvadž systém jako celek je již zralý pro revoluci.

Dříve bývalo zvykem mluvit o proletářské revoluci v té nebo oné vyspělé zemi jako o jednotlivém, soběstačném jevu, stojícím proti jednotlivé národní frontě kapitálu jako svému protipólu. Nyní toto hledisko již nedostačuje. Nyní je třeba mluvit o světové proletářské revoluci, neboť jednotlivé národní fronty kapitálu se přeměnily v článek jednotného řetězu, který se zove světovou frontou imperialismu a proti kterému je nutno zřídit společnou frontu revolučního hnutí všech zemí.

Dříve byla proletářská revoluce pokládána za výsledek výhradně vnitřního vývoje té neb oné země: Nyní toto hledisko již „nedostačuje. Nyní je třeba pokládat proletářskou revoluci přede„vším za výsledek vývoje rozporů ve světovém systému imperialismu, za výsledek přetržení řetězu světové imperialistické fronty v té neb oné zemi.

Kde vzplane revoluce, kde především může být prolomena fronta kapitálu, v které zemi?

Tam, kde je vyspělejší průmysl, kde proletariát tvoří většinu, kde je více kultury, kde je více demokracie — odpovídalo se obyčejně dříve.

Nikoli — namítá leninská theorie revoluce — ne nezbytně tam, kde je průmysl vyspělejší a pod. Fronta kapitálu bude prolomena tam, kde řetěz imperialismu je nejslabší, neboť proletářská revoluce je výsledkem přetržení řetězu světové imperialistické fronty na nejslabším místě, při čemž se může ukázat, že země, která zahájila revoluci, země, která prolomila frontu kapitálu, je kapitalisticky méně vyspělá než jiné, vyspělejší země, které však zůstaly v rámci kapitalismu.

Roku 1917 se řetěz světové imperialistické fronty ukázal v Rusku slabším než v jiných zemích. Tam byl také přetržen, a tím se uvolnila cesta. proletářské revoluci. Proč? Proto, že v Rusku se rozvíjela grandiosní lidová revoluce, v jejímž čele šel revoluční proletariát, který měl tak významného spojence jako mnohamilionové masy rolnictva, utiskované a vykořisťované statkáři. Proto, že tam stál proti revoluci tak odporný představitel imperialismu jako carismus, který pozbyl jakékoliv morální autority a zasloužil si všeobecnou nenávist obyvatelstva.V Rusku se řetěz ukázal nejslabším, ač Rusko bylo kapitalisticky méně vyspělé než na příklad Francie nebo Německo, Anglie nebo Amerika,

Kde bude přetržen řetěz v nejbližší budoucnosti? Zase tam, kde bude nejslabší. Není vyloučeno, že se může přetrhnout, dejme tomu, v Indii. Proč? Proto, že je tam mladý bojovný revoluční proletariát, který má takového spojence jako národní osvobozenské hnutí — nesporně významného a nesporně závažného spojence. Proto, že tam má revoluce proti sobě takového všem známého nepřítele, jako je cizozemský imperialismus, který pozbyl morálního kreditu a zasloužil si všeobecnou nenávist utiskovaných a vykořisťovaných mas Indie.

Je také zcela možné, že se řetěz může přetrhnout v Německu. Proč? Proto, že faktory, které působí, řekněme, v Indii, počínají působit také v Německu; přitom je pochopilelné, že se tu ohromný rozdíl mezi úrovní vývoje Indie a Německa musí nezbytně odrazit na průběhu a výsledku revoluce.

Proto Lenin praví:

„Západoevropské kapitalistické země dovrší svůj vývoj k socialismu… nikoli rovnoměrným „vyzráváním“ socialismu v těchto zemích, nýbrž vykořisťováním jedněch států druhými, vykořisťováním prvního státu ze států poražených za imperialistické války, jež bude spojeno s vykořisťováním celého Východu. A na druhé straně se Východ dostal nadobro do revolučního pohybu právě v důsledku této první imperialistické války a byl nadobro zatažen do všeobecného víru světového revolučního hnutí“ (viz sv. XXVII, str. 415—416).

Stručněji řečeno: řetěz imperialistické fronty se musí zpravidla přetrhnout tam, kde jsou články řetězu nejslabší, nikoli však nezbytně lam, kde kapitalismus je vyspělejší, kde je tolik a tolik procent proletářů, tolik a tolik procent rolníků atd.

Proto statistické výpočty, kolik procent obyvatelstva tvoří proletariát v jednotlivé zemi, pozbývají při řešení otázky proletářské revoluce mimořádného významu, který jim ochotně přikládali vedoucí z II. Internacionály, kteří nepochopili imperialismus a bojí se revoluce jako moru.

Dále, hrdinové II. Internacionály tvrdili (a stále tvrdí), že mezi buržoasně demokratickou revolucí a mezi revolucí proletářskou je propast, nebo v každém případě čínská zeď, která odděluje jednu od druhé více méně delším mezidobím, za něhož buržoasie, která dospěla k moci, zvelebuje kapitalismus, kdežto proletariát shromažďuje síly a chystá se k „rozhodnému boji“ proti kapitalismu. Délka tohoto mezidobí je obyčejně odhadována na mnoho desetiletí, ne-li na delší dobu. Není snad třeba dokazovat, že tato „theorie“ čínské zdi nemá za podmínek imperialismu vůbec žádný vědecký smysl, že je — a není možno, aby nebyla — jenom rouškou, zastírající kontrarevoluční choutky buržoasie. Není třeba dokazovat, že za podmínek imperialismu, těhotného srážkami a válkami, za podmínek „předvečeru socialistické revoluce“, kdy se „vzkvétající“ kapitalismus „mění v kapitalismus „umírající“ (Lenin) a revoluční hnutí se vzmáhá ve všech zemích na světě, kdy se imperialismus spřahuje se všemi reakčními silami bez výjimky — nevyjímajíc carismus a feudalismus — a tím činí nezbytným spojování všech revolučních sil, počínaje proletářským hnutím na Západě a konče národně osvobozenským hnutím na Východě, kdy se odstranění pozůstatků feudálně vrchnostenského řádu stává nemožným bez revolučního boje proti imperialismu — není snad třeba dokazovat, že se buržoasně demokratická revoluce ve vyspělejší zemi za takových okolností nezbytně přibližuje revolucí proletářské, že první musí přerůstat v druhou. Dějiny revoluce v Rusku zřetelně dokázaly správnost a nezvratnost této poučky. Nadarmo nelíčil Lenin již roku 1905, v předvečer první ruské revoluce, v brožuře „Dvě taktiky“ buržoasně demokratickou revoluci a socialistický převrat jako dva články jednoho řetězu, jako jednotný a ucelený obraz rozmachu ruské revoluce:

„Proletariát musí dovést demokratický převrat do konce tím, že získá na svoji stranu masu rolnictva, aby mocí potlačil odpor samovlády a paralysoval kolísavost buržoasie. Proletariát musí provést socialistický převrat tím, že získá na svou stranu masu poloproletářských živlů obyvatelstva, aby mocí zlomil odpor buržoasie a paralysoval kolísavost rolnictva a drobné buržoasie. Takové jsou úkoly proletariátu, které novojiskrovci ve všech svých úvahách a resolucích o rozmachu revoluce líčí tak úzce“ (viz sv. VIII, str, 96).

Nemluvím již o jiných, pozdějších Leninových dílech, kde se idea přerůstání buržoasní revoluce v revoluci proletářskou zračí výrazněji než ve „Dvou taktikách“, jako jeden z úhelných kamenů leninské theorie revoluce.

Někteří soudruzi, jak se ukazuje, mají za to, že Lenin dospěl k této ideji teprve roku 1916, že až do té doby myslil, že revoluce v Rusku se prý zastaví v buržoasním rámci, že tedy moc přejde z rukou orgánu diktatury proletariátu a rolnictva do rukou buržoasie, a nikoli proletariátu. Toto tvrzení prý proniklo dokonce do našeho komunistického tisku. Musím prohlásit, že toto tvrzení je naprosto nesprávné, že se naprosto nesrovnává se skutečností.

Mohl bych se odvolat na známou Leninovu řeč na III. sjezdu strany (1905), kdy Lenin označil diktaturu proletariátu a rolnictva, t. j. vítězství demokratické revoluce, ne za „organisaci pořádku“ “, nýbrž za „organisaci války“ (viz sv. VII, str. 264).

Mohl bych se dále odvolat na známé Leninovy články „O prozatímní vládě“ (1905), v nichž Lenin, rýsuje perspektivu rozvíjení ruské revoluce, vytyčuje před stranou úkol „dosíci toho, aby ruská revoluce nebyla hnutím několika měsíců, nýbrž hnutím mnoha let, aby nevedla jen k malým ústupkům držitelů moci, nýbrž k jejich úplnému svržení“, kde Lenin, rozvíjeje tuto perspektivu dále a spojuje ji s revolucí v Evropě, pokračuje:

„A podaří-li se to — pak… pak revoluční požár zapálí Evropu; evropský dělník, zmučený buržoasní reakcí, rovněž povstane a ukáže nám, „jak: se to dělá“; pak revoluční rozmach Evropy zapůsobí zpětně na Rusko a z epochy několika revolučních let učiní epochu několika revolučních desetiletí …“ (Viz tamtéž, str. 191.)

Mohl bych se dále odvolat na známý Leninův článek, uveřejněný v listopadu 1915, ve kterém píše:

„Proletariát bojuje a bude obětavě bojovat za dobytí moci, za republiku a za konfiskaci půdy … za to, aby „neproletářské lidové masy se účastnily osvobození buržoasního Ruska od vojensko-feudálního „imperialismu“ (=carismu). A tohoto osvobození buržoasního Ruska od carismu, od panství statkářů nad půdou proletariát neprodleně* využije, nikoliv aby pomohl zámožným rolníkům v boji proti venkovským dělníkům, nýbrž aby provedl socialistickou revoluci ve spojení s evropskými proletáři“ (viz sv. XVII, str. 318). (* Moje zvýraznění – J. St)

Mohl bych se konečně odvolat na známé místo z Leninovy brožury „Proletářská revoluce a renegát Kautský“, kde Lenin, odvolávaje se na uvedený již citát ze „Dvou taktik“ o rozmachu ruské revoluce, dospívá k tomuto závěru:

„Dopadlo to přesně tak, jak jsme tvrdili. Průběh revoluce potvrdil správnost našeho náhledu. Z počátku společně s „veškerým“ rolnictvem proti monarchii, proti statkářům, proti středověkým poměrům (a potud zůstává revoluce revolucí buržoasní, buržoasně demokratickou). Potom společně s chudým rolnictvem, společně s poloproletariátem, společně se všemi vykořisťovanými proti kapitalismu, také i proti venkovským boháčům, kulakům a spekulantům, a potud se stává revoluce revolucí socialistickou. Pokoušet se postavit umělou čínskou zeď mezi tou a onou revolucí, oddělit jednu od druhé čímkoli jiným než úrovní vyškolenosti proletariátu a stupněm jeho sjednocení s venkovskou chudinou, jest nejhrubší komolení marxismu, jeho zvulgarisování, nahrazení liberalismem“ (viz sv. XXIII, str. 391).

To, myslím, postačí.

Dobrá, řeknou nám, proč však potom potíral Lenin ideu „permanentní (nepřetržité) revoluce“?

Proto, že Lenin navrhoval „plně využitkovat“ revoluční schopnosti rolnictva a využít do dna jeho revoluční energie k úplné likvidaci carismu, k přechodu k proletářské revoluci, kdežto přívrženci „permanentní revoluce“ nechápali důležitou úlohu rolnictva v ruské revoluci, nedoceňovali sílu revoluční energie rolnictva, nedoceňovali sílu a schopnost ruského proletariátu vést rolnicivo a ztěžovali tak vyproštění rolnictva z vlivu buržoasie a semknutí rolnictva kolem proletariátu,

Proto, že Lenin navrhoval dovršit dílo revoluce přechodem moci k proletariátu, kdežto přívrženci „permanentní“ revoluce chtěli započít dílo přímo nastolením vlády proletariátu, neuvědomujíce si, že tím zavírají oči před takovou „maličkostí“, jako jsou pozůstatky nevolnictví, a nepočítají s tak závažným činitelem, jako je ruské rolnictvo, neuvědomujíce si, že taková politika může jedině znesnadnit získání rolnictva na stranu proletariátu.

Lenin bojoval tedy proti přívržencům „permanentní“ revoluce nikoli pro otázku nepřetržitosti — neboť Lenin sám zastával hledisko nepřetržité revoluce — nýbrž proto, že nedoceňovali úlohu rolnictva, které je mohutnou zálohou prolelariátu, že nechápali ideu hegemonie proletariátu.

Idea „permanentní“ revoluce není idea nová. Razil ji po prvé Marx koncem čtyřicátých let v známé „Adrese k Svazu komunistů“ (1850). Právě z toho dokumentu převzali naši „permanentníci“ ideu nepřetržité revoluce. Nutno podotknout, že naši: „permanentníci“, převzavše ji od Marxe, poněkud ji pozměnili, a pozměnivše ji, „zmrzačili“ ji a učinili prakticky nepotřebnou. Bylo třeba zkušené Leninovy ruky, aby tuto chybu napravil, aby Marxovu ideu nepřetržité revoluce vzal v původní čisté podobě a učinil z ní jeden z úhelných kamenů své theorie revoluce.

Marx, když uvedl ve své „Adrese“ řadu revolučně demokratických požadavků, k jejichž vydobytí komunisty vyzýval, praví o nepřetržité revoluci toto:

„Zatím co demokratičtí maloměšťáci chtějí provedením co největšího počtu syrchu vytčených požadavků revoluci co nejrychleji zakončit, v našem zájmu a naším úkolem je způsobit, aby revoluce byla permanentní do té doby, dokud všechny více méně majetné třídy nebudou zbaveny své nadylády, dokud proletariát nedobude státní moci, dokud sdružení proletářů nejen v jedné zemi, nýbrž ve všech vévodících zemích světa nepokročí natolik, že si proletáři těchto zemí přestanou konkurovat, a dokud alespoň rozhodující produktivní síly nebudou soustředěny v rukou proletářů.“

Jinými slovy:

a) Marx vůbec nenavrhoval zahájít revoluci v Německu padesátých let přímo nastolením proletářské vlády, v protikladu k plánům našich ruských „permanentníků“;

b) Marx navrhoval pouze dovršit dílo revoluce proletářskou státní mocí, a to tak, že krok za krokem bude s výšin moci srážena jedna frakce buržoasie za druhou, aby po dobytí moci proletariátem byla rozpoutána revoluce ve všech zemích. Tomu plně odpovídá všecko to, čemu učil Lenin a co v průběhu naší revoluce uskutečňoval, řídě se svou theorií proletářské revoluce za imperialismu.

Z toho vyplývá, že naši ruští „permanentníci“ nejen nedocenili roli rolniciva v ruské revoluci a význam ideje hegemonie proletariátu, nýbrž že také ještě pozměnili (k horšímu) Marxovu ideu „permanentní“ revoluce a učinili ji tak prakticky neupotřebitelnou.

Proto Lenin zesměšňoval theorii našich „permanentníků““, nazývaje ji „originální“ a „výtečnou“ a vytýkaje jim, že se nechtějí „zamyslit nad tím, proč šel život celých deset let mimo tuto výtečnou theorii“ (Leninův článek, který byl napsán roku 1915, deset let poté, co se objevila v Rusku theorie „permanentníků“ — viz sv. XVIII, str. 317).

Proto Lenin pokládal tuto theorii za polomenševickou, říkaje, že „si vypůjčuje od bolševiků výzvu k rozhodnému revolučnímu boji proletariátu a k vydobytí politické moci proletariátem, kdežto od menševiků „popření“ úlohy rolnictva“ (viz Leninův článek „O dvou liniích revoluce“, tamtéž).

Tak je tomu s Leninovou ideou o přerůstání buržoasně demokratické revoluce v revoluci proletářskou, o využití buržoasní revoluce pro „okamžitý“ přechod k revoluci proletářské.

Dále. Dříve bylo vítězství revoluce v jedné zemi pokládáno za nemožné, neboť se předpokládalo,-že k vítězství nad buržoasií je třeba společné akce proletářů všech pokročilých zemí nebo alespoň většiny takových zemí. Nyní se již toto hledisko nesrovnává se skutečností. Nyní je třeba vycházet z možnosti takového vítězství, neboť nerovnoměrný, ve skocích probíhající vývoj různých kapitalistických zemí za imperialismu, rozvoj katastrofálních rozporů uvnitř imperialismu; vedoucích k neodvratným válkám, vzmáhání se revolučního hnutí ve všech zemích na světě — to všecko vede nejen k možnosti, nýbrž i k nezbytnosti vítězství proletariátu v jednotlivých zemích. Dějiny revoluce v Rusku jsou toho přímým důkazem. Je nutno jenom mít přitom na paměti, že svržení buržoasie může být se zdarem provedeno jedině tehdy, jsou-li-dány některé naprosto nezbytné předpoklady, bez kterých není ani pomyšlení na uchopení moci proletariátem.

O těchto předpokladech Lenin ve své brožuře „Dětská nemoc“ praví:

„Základní zákon revoluce, potvrzený všemi revolucemi a zejména všemi třemi ruskými revolucemi v XX. století, praví: Pro revoluci nestačí, aby si vykořisťované a utiskované masy uvědomily, že je nemožně žít starým způsobem, a domáhaly se změny; pro revoluci je nutné, aby vykořisťovatelé nemohli žít a vládnout starým způsobem. Jedině tehdy, když „dolejší“ vrstvy nechtějí staré a když „hořejší“ vrstvy nemohou po staru, jedině tehdy může revoluce zvítězit. Jinak je možno tuto pravdu vyjádřit slovy: Revoluce je nemožná bez celonárodní krise (postihující vykořisťované i vykořisťovatele).* Pro revoluci je tedy třeba, za prvé, dosáhnout toho, aby většina dělníků (nebo v každém případě většina uvědomělých, soudných a politicky aktivních dělníků) plně pochopila nezbytnost převratu a byla odhodlána jít pro něj na smrt; za druhé, aby vládnoucí třídy prožívaly vládní krisi, která by zatahovala do politiky i nejzaostalejší masy… která by ochromovala vládu a umožňovala revolucionářům její rychlé svržení“ (viz sv. XXV, str. 222). (* Moje zvýraznění – J. St.)

Ale svrhnout moc buržoasie a nastolit vládu proletariátu v jedné zemi neznamená ještě zajistit úplné vítězství socialismu, Proletariát vítězné země, když upevní svou moc a povede rolnictvo, může a musí vybudovat socialistickou společnost. Znamená to však, že tím dosáhne úplného, konečného vítězství socialismu, t. j. znamená to, že může silami jen jedné země nadobro upevnit socialismus a plně zajistit zemi před intervencí, a tedy i před restaurací? Nikoli, neznamená. K tomu je třeba, aby revoluce zvítězila alespoň v několika zemích. Proto rozvíjení a podpora revoluce v jiných zemích je podstatným úkolem vítězné revoluce. Proto se revoluce vítězné země nemá považovat za soběstačnou veličinu, nýbrž za oporu, za prostředek k urychlení vítězství proletariátu v jiných zemích.

Lenin vyjádřil tuto myšlenku několika slovy, řka, že úkolem vítězné revoluce je vykonat „co nejvíce z toho, co je možno udělat v jedné zemi, pro rozvíjení, podporu a povzbuzení revoluce ve všech zemích“ (viz sv. XXIII, str. 385).

Takové jsou, všeobecně řečeno, charakteristické rysy leninské theorie proletářské revoluce.

IV
DIKTATURA PROLETARIÁTU

Z tohoto thematu vyjímám tři základní otázky: a) diktatura proletariátu jako nástroj proletářské revoluce; b) diktatura proletariátu jako panství proletariátu nad buržoasií; c) sovětská moc jako státní forma diktatury proletariátu.

1. Diktatura proletariátu jako nástroj proletářské revoluce.

Otázka proletářské diktatury je především otázkou hlavní náplně proletářské revoluce. Proletářská revoluce, její vývoj; její rozmach a její vymoženosti se přetvářejí ve skutečnost jedině diktaturou proletariátu. Diktatura proletariátu je nástroj proletářské revoluce, její orgán, její nejdůležitější opora, vytvořená proto, aby, za prvé, byl potlačen odpor svržených vykořisťovatelů a upevněny dosažené vymoženosti, za druhé, aby proletářská revoluce byla dovedena do konce, aby revoluce byla přivedena k úplnému vítězství socialismu. Porazit buržoasii a svrhnout její moc může revoluce i bez diktatury proletariátu. Avšak zlomit odpor buržoasie, udržet vítězství a jít dále k definitivnímu vítězství socialismu revoluce už nemůže, nevytvoří-li na jistém stupni svého vývoje zvláštní orgán v podobě diktatury proletariátu jako svou hlavní oporu.

„Základní otázkou revoluce je otázka moci“ (Lenin). Znamená to snad, že se zde vše omezuje na uchopení moci, na její převzetí? Nikoli, neznamená. Uchopením moci věc teprve počíná, Buržoasie, svržená v jedné zemi, zůstává z mnoha příčin ještě dlouho silnější než proletariát, který ji svrhl. Proto záleží všecko na tom, aby moc byla udržena, upevněna a učiněna nepřemožitelnou. Čeho je třeba, abychom dosáhli tohoto cíle? K tomu je třeba splnit alespoň tři hlavní úkoly, které se vynořují před diktaturou proletariátu „druhého dne“ po vítězství:

a) zlomit odpor statkářů a kapitalistů svržených a vyvlastněných revolucí, úplně potlačit všechny jejich pokusy o obnovení moci kapitálu;

b) zorganisovat budování tak, aby všechen pracující lid byl semknut kolem proletariátu, a provádět tuto práci tak, aby byla připravována likvidace, úplné odstranění tříd;

c) ozbrojit revoluci, zorganisovat armádu revoluce k boji proti vnějším nepřátelům, k boji proti imperialismu.

K tomu, aby tyto úkoly byly provedeny a splněny, je potřebí diktatury proletariátu:

„Přechod od kapitalismu ke komunismu — praví Lenin — je celá dějinná epocha. Dokud tato epocha neskončí, nezbytně zbývá vykořisťovatelům naděje na restauraci, a tato naděje se pak mění v pokusy o restauraci. A po prvé vážné porážce se vrhají svržení vykořisťovatelé — kteří netušili, že budou svržení, kteří v to nevěřili, ba ani v myšlenkách to nepřipouštěli se zdesateronásobenou energií, se zběsilou vášnivostí, se stokrát větší nenávistí do boje za znovudobytí ztraceného „ráje“, za své rodiny, které žily tak sladce a které nyní „sprostá luza“ přivádí na mizinu a odsuzuje k žebrotě (nebo k „sprosté“ práci…) A v patách kapitalistickým vykořisťovatelům jde široká masa středních vrstev, o které desetiletí dějinných zkušeností ve všech zemích dosvědčují, že váhá a kolísá, dnes jde s proletariátem, zítra se leká těžkostí převratu, upadá v paniku při první porážce nebo poloporážce dělnictva, je nervosní, pobíhá sem a tam, fňuká, přebíhá z tábora do tábora.“ (viz sv. XXIII, sir. 355).

A buržoasie má své důvody, aby činila pokusy o restauraci, neboť zůstává po svém svržení ještě dlouhou dobu silnější než proletariát, který ji svrhl.

„Jsou-li vykořisťovatelé poražení jen v jedné zemi — praví Lenin — a to je ovšem typický případ, neboť revoluce současně provedená v několika zemích je vzácnou výjimkou, zůstávají přece jen silnějšími než vykořisťovaní.“ (viz tamtéž, str. 354).

V čem záleží síla svržené buržoasie?

Za prvé „v síle mezinárodního kapitálu, v síle a pevnosti mezinárodních styků buržoasie“ (viz sv. XXV. str. 173).

Za druhé v tom, že „ještě dlouhou dobu po převratu podržují vykořisťovatelé nezbytně řadu ohromných faktických výhod: mají ještě peníze (zrušit peníze rázem nelze), lecjaký movitý majetek, často značný, mají ještě styky, zručnost organisační a administrativní, znalost všech správních „tajemství“ (zvyklostí, metod, prostředků a možností), mají. ještě vyšší vzdělání, blízké styky s technicky vyspělejším (měšťácky žijícím a myslícím) personálem, mají. ještě nepoměrně. velkou zběhlost ve vojenském umění (což je velmi důležité) atd. atp.“ (viz sv, XXIII, str. 354).

Za třetí „v síle zvyku, v síle malovýroby. Neboť malovýroby zbylo na světě, žel, ještě velmi a velmi mnoho a malovýroba plodí kapitalismus a buržoasii ustavičně, denně, každou hodinu, živelně a v masovém rozsahu“… neboť „úplně odstranit třídy znamená nejen vyhnat statkáře a kapitalisty — to jsme učinili poměrně snadno — znamená také úplně odstranit malovýrobce zboží, ty však není možno vyhnat, není možno je potlačit, je třeba snést se s nimi; předělat je a převychovat je možné (a nutné) jen velmi dlouhou, pomalou a obezřetnou organizátorskou prací“ (viz SV. XXV. str. 173 a 189).

Proto Lenin praví:

„Diktatura proletariátu je nejobětavější a nejneúprosnější válka nové třídy proti silnějšímu nepříteli, proti buržoasii, jejíž odpor je zdesateronásoben jejím svržením.“ „Diktatura, proletariátu je úporný boj, krvavý i nekrvavý, násilný i mírný, vojenský i hospodářský, pedagogický i administrativní, proti silám a tradicím staré společnosti“ (viz tamtéž, str. 173 a 190).

Není snad třeba dokazovat, že splnit tyto úkoly v krátké době, provést to všecko v několika letech je naprosto nemožné. Proto na diktaturu proletariátu, na přechod od kapitalismu ke komunismu je třeba pohlížet nikoli jako na chvilkový proces v podobě řady „nanejvýš revolučních“ aktů a dekretů, nýbrž jako na celou dějinnou epochu, plnou. občanských válek a vnějších srážek, úporné organisační práce a hospodářského budování, útoků i ústupů, vítězství i porážek. Této dějinné epochy je nezbytně třeba nejen k tomu, aby byly vytvořeny hospodářské a kulturní předpoklady úplného vítězství socialismu, nýbrž i k tomu, aby proletariátu bylo umožněno, za prvé, vyškolit se a zocelit v činitele, schopného vládnout zemi, za druhé, převychovat a předělat maloburžoasní vrstvy tak, aby byla zajištěna organisace socialistické výroby.

„Musíte — pravil Marx dělníkům — přestát patnáct, dvacet, padesát let občanských válek a zápasů mezi národy nejen proto, abyste změnili poměry, nýbrž abyste změnili sami sebe a učinili se způsobilými k politickému panství.“ (Marx: „Odhalení o procesu komunistů v Kolíně“, německé vydání, str. 52).

Rozváděje a dále rozvíjeje Marxovu myšlenku, Lenin píše:

„Za diktatury proletariátu bude nutno převychovávat miliony rolníků a drobných živnostníků, statisíce zřízenců, úředníků a buržoasních intelektuálů, podřizovat je všechny proletářskému státu a proletářskému vedení, oproštovat je od buržoasních zvyků a tradic právě tak, jako bude nutno… převychovat… na podkladě diktatury proletariátu v dlouhém boji i samy proletáře, kteří se svých maloburžoasních předsudků nemohou zhostit rázem, zázrakem, z příkazu matky boží, vydáním hesla, usnesením resoluce a vyhlášením dekretu, nýbrž jen v dlouhém a obtížném boji mas proti maloburžoasním vlivům jako masovému zjevu“ (viz sv. XXV, str. 47 a 248).

2. Diktatura proletariátu jako panství proletariátu nad buržoasií.

Již z toho, co bylo řečeno, je patrno, že diktatura proletariátu není prosté vystřídání osob ve vládě, změna „kabinetu“ a pod., změna, při které starý hospodářský a politický řád zůstává nedotčen. Menševici a oportunisté všech zemí, bojící se diktatury jako ohně a podvrhující ze strachu namísto pojmu diktatury pojem „dobytí moci“, omezují obyčejně „dobytí moci“ na změnu „kabinetu“, na převzetí vlády novým ministerstvem, skládajícím se z osob, jako jsou Scheidemann a Noske, MacDonald a Henderson. Není snad třeba vysvětlovat, že tyto a jiné podobné změny kabinetů nemají nic společného s diktaturou proletariátu, s vydobytím skutečné moci skutečným proletariátem. Jsou-li Macdonaldové a Scheidemannové u moci a zůstávají-li zachovány staré buržoasní pořádky, pak jejich tak zvané vlády nemohou být ničím jiným, leč obsluhujícím aparátem v rukou buržoasie, leč rouškou, zastírající zející rány imperialismu, leč zbraní v rukou buržoasie proti revolučnímu hnutí utiskovaných a vykořisťovaných mas. Těchto vlád potřebuje kapitál jako clony, když je pro něj nevhodné, nevýhodné a obtížné utiskovat a vykořisťovat masy nezahaleně. Ovšem, utvoření takových vlád je příznakem toho, že „lam u nich“ (t. j. u kapitalislů), „na Šipce“ je neklidno¹, avšak takové vlády přesto nezbytně zůstávají zamaskovanými vládami kapitálu. Od vlády Macdonaldovy nebo Scheidemannovy je k vydobytí moci proletariátem stejně daleko jako od země do nebes. Diktatura proletariátu není změna vlády, nýbrž nový stát, stát s novými mocenskými orgány v centru i v krajích, stát proletariátu, vzniklý na troskách starého státu, státu buržoasie.

1 „Na Šipce je všude klid“ — ruské rčení, pocházející z doby ruskoturecké války 1877—78. Za bojů v průsmyku Šipka měli Rusové velké ztráty, avšak štáb carské armády ve svých zprávách oznamoval: „Na Šipce je všude klid.“ (Pozn, překl.)

Diktatura proletariátu nevzniká na podkladě buržoasního řádu, nýbrž v procesu jeho rozbití, po svržení buržoasie, v procesu vyvlastňování statkářů a kapitalistů, v procesu socialisace hlavních výrobních nástrojů a prostředků, v procesu násilné revoluce proletariátu. Diktatura proletariátu je revoluční moc, opírající se o násilí na buržoasii.

Stát je mašinerie v rukou vládnoucí třídy k potlačení odporu jejích třídních nepřátel. V tomto směru se neliší diktatura proletariátu v podstatě ničím od diktatury kterékoliv jiné třídy, neboť proletářský stát je mašinerie k potlačování buržoasie. Je tu však jeden podstatný rozdíl. Tento rozdíl záleží v tom, že všechny třídní státy, které dosud existovaly, byly diktaturou vykořisťující menšiny nad vykořisťovanou většinou, kdežto diktatura proletariátu je diktaturou vykořisťované většiny nad vykořisťující menšinou.

Stručněji: Diktatura proletariátu je panství proletariátu nad buržoasií, neomezené zákonem a opírající se o násilí, mající sympatie a podporu pracujících a vykořisťovaných mas („Stát a revoluce“).

Z toho vyplývají dva hlavní závěry:

První závěr: Diktatura proletariátu nemůže být „úplnou“ demokracií, demokracií pro všechny, i pro bohaté, i pro chudé — diktatura proletariátu „musí být státem, který je novým způsobem demokratický — pro¹ proletáře a nemajetné vůbec, a novým způsobem diktátorský — proti² buržoasii…“ (viz sv. XXI, str. 393) (1, 2 Podtrženo mnou. J. St.). Žvásty Kautského a spol. o všeobecné rovnosti, o „čisté“ demokracii, o „dokonalé“ demokracii atd. jsou buržoasní rouškou, zastírající nezvratnou skutečnost, že rovnost mezi vykořisťovanými a vykořisťovateli je nemožná. Theorie „čisté“ demokracie je theorie hořejších vrstev dělnické. třídy, ochočených a přikrmovaných imperialistickými lupiči, Byla vymyšlena proto, aby zastřela zející rány kapitalismu, aby přikrášlila imperialismus a dodala mu v boji proti vykořisťovaným masám morální sílu. Skutečných „svobod“ pro vykořisťované za kapitalismu není a být nemůže, už proto ne, že budovy, tiskárny, sklady papíru atd., nezbytně potřebné pro využití „svobod“, jsou výsadami vykořisťovatelů. Vykořisťované masy se správy země za kapitalismu ve skutečnosti nezúčastní a zúčastnit nemohou, už proto ne, že i za nejdemokratičtějšího režimu za kapitalismu nejsou vlády ustavovány lidem, nýbrž Rolhschildy a Stinnesy, Rockefellery a Morgany. Demokracie za kapitalismu je demokracií kapitalistickou, demokracií vykořisťovatelské menšiny, spočívající na omezování práv vykořisťované většiny a namířené proti této většině. Jedině za proletářské diktatury jsou možné skutečné „svobody“ pro vykořisťované a skutečná účast proletářů a rolníků ve správě země. Demokracie za diktatury proletariátu je demokracií proletářskou, demokracií vykořisťované většiny, spočívající na omezování práv vykořisťovatelské menšiny a namířená proti této menšině.

Druhý závěr: Diktatura proletariátu nemůže vzniknout jako výsledek klidného vývoje buržoasní společnosti a buržoasní demokracie — může vzniknout jedině jako výsledek rozbití buržoasní státní mašinerie, buržoasní armády, buržoasního úřednického aparátu, buržoasní policie.

„Dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinerii a uvést ji v pohyb pro své vlastní účely“ — praví Marx a Engels v předmluvě k „Manifestu komunistické strany“. — Úkolem proletářské revoluce … „není odevzdání byrokraticko-vojenské mašinerie z jedněch rukou do druhých, jak tomu bývalo doposud, nýbrž její rozbití, a to je předpoklad každé skutečně lidové revoluce na kontinentě“ — praví Marx v dopise Kugelmannovi roku 1871.

Marxova omezující klausule o kontinentu dala oportunistům a menševikům všech zemí záminku, aby strhli pokřik, že Marx tedy připouštěl možnost klidného vývoje buržoasní demokracie v demokracii proletářskou, alespoň pro některé země, které nepatří k evropskému kontinentu (Anglie, Amerika). Marx opravdu připouštěl takovou možnost a měl k tomu důvod, pokud jde o Anglii a Ameriku sedmdesátých let minulého století, kdy ještě nebylo monopolistického kapitalismu, kdy nebylo imperialismu a kdy v těchto zemích pro zvláštní podmínky jejich vývoje nebylo ještě vyspělého militarismu a byrokratismu. Tak tomu bylo, dokud nevznikl vyspělý imperialismus. Avšak potom, po 30 až 40 letech, když se poměry v těchto zemích od základu změnily, když se vyvinul imperialismus a postihl všechny kapitalistické země bez výjimky, když se militarismus a byrokratismus vytvořily také v Anglii a v Americe, když zmizely zvláštní podmínky klidného vývoje Anglie a Ameriky — omezení, týkající se těchto zemí, samo sebou nezbytně odpadlo.

„Dnes — praví Lenin — roku 1917, v období první veliké imperialistické války, toto Marxovo omezení odpadá. Jak Anglie, tak Amerika, které byly největšími a posledními — na celém světě — představitelkami anglosaské „svobody“ v tom smyslu, že tam nebylo militarismu a byrokratismu, zřítily se úplně do všeobecného evropského špinavého, krvavého bahna byrokraticko-vojenských institucí, které si vše podřizují a vše utiskují. Dnes jak v Anglii, tak v Americe „předpokladem každé skutečně lidové revoluce“ je rozbití, rozmetání „hotové státní mašinerie“ (vybudované tam v letech 1914-17 s „evropskou“, všeobecně imperialistickou dokonalostí)“ (viz sv. XXI, str. 395).

Jinými slovy: Zákon násilné revoluce proletariátu, zákon rozbití buržoasní státní mašinerie jako předpokladu takové revoluce je absolutním zákonem revolučního hnutí imperialistických zemí světa.

Ovšem, v daleké budoucnosti, zvítězí-li proletariát v nejdůležitějších zemích kapitalismu a bude-li nynější kapitalistické obklíčení vystřídáno obklíčením socialistickým, je pro některé kapitalistické země „klidná“ cesta vývoje úplně možná, a to pro země, jejichž kapitalisté pro „nepříznivou“ mezinárodní situací „uznají za účelné přistoupit „dobrovolně“ na významné ústupky proletariátu. Avšak tento předpoklad platí jedině pro dalekou a eventuální budoucnost. Pro nejbližší. budoucnost není. tento předpoklad ničím, naprosto ničím odůvodněn.

Proto má Lenin pravdu, tvrdí-li:

„Proletářská revoluce je nemožná bez násilného rozmetání buržoasní státní mašinérie a bez nahrazení této mašinerie novou“ (viz sv. XXIII, str. 342).

3. Sovětská moc jako státní forma diktatury proletariátu.

Vítězství diktatury proletariátu znamená potlačení buržoasie, rozbití buržoasní státní mašinerie, nahrazení buržoasní demokracie demokracií proletářskou, To je jasné. Které však jsou to organisace, s jejichž pomocí je možno vykonat tento obrovský úkol? Není možno pochybovat, že staré formy organisace proletariátu, které se vytvořily na podkladě buržoasního parlamentarismu, na tento úkol nestačí. Jaké jsou tedy nové formy organisace proletariátu, které jsou s to sehrát úlohu hrobaře buržoasní státní mašinerie, které jsou s to nejen rozbít tuto mašinerii a nejen nahradit buržoasní demokracii demokracií proletářskou, nýbrž také se stát základem proletářské státní moci?

Touto novou formou organisace proletariátu jsou sověty.

V čem záleží síla sovětů v porovnání se starými formami organisace?

V tom, že sověty jsou nejvšeobsáhlejší masové organisace proletariátu, neboť sověty a jedině sověty sdružují všechny dělníky bez výjimky,

V tom, že sověty jsou jediné masové organisace, které sdružují všechny utiskované a vykořisťované, dělníky i rolníky, vojáky i námořníky, a kde politické vedení boje mas předvojem mas, proletariátem, může být proto uskutečňováno nejsnáze a nejúčinněji.

V tom, že sověty jsou nejmocnější orgány revolučního boje mas, politických akcí mas, povstání mas, orgány, které jsou s to zlomit všemocnost finančního kapitálu a jeho politických přívěsků.

V tom, že sověty jsou přímé organisace mas samých, t. j. jsou nejdemokratičtějšími a tedy nejautoritativnějšími organisacemi mas, organisacemi, které masám maximálně usnadňují účast v budování nového státu a v jeho správě a maximálně rozpoutávají jejich revoluční energii, iniciativu a tvůrčí schopnosti v Boji za rozmetání starého řádu, v boji za řád nový, proletářský.

Sovětská moc je sjednocením a zformováním místních sovětů v jednu všeobecnou státní organisaci, v státní organisaci proletariátu jako předvoje utiskovaných a vykořisťovaných mas a jako panující třídy — sjednocením v republiku sovětů.

Podstata sovětské moci záleží v tom, že nejširší a nejrevolučnější organisace právě těch tříd, které byly utiskovány kapitalisty a statkáři, jsou nyní „stálým a jediným základem veškeré státní moci, celého státního aparátu“, že „právě masy, které i v těch nejdemokratičtějších buržoasních republikách“, byť byly podle zákona rovnoprávné, „ve skutečnosti byly tisícerými způsoby a úskoky vylučovány z účasti na politickém životě a zbavovány možnosti využít demokratických práv a svobod, jsou nyní povolávány k stálé, bezvýhradné a přitom rozhodující účasti v demokratické správě státu“¹ (viz Lenin, sv. XXIV, str. 13). (1 Všude podtrženo mnou. J. St.)

Proto sovětská moc je novou formou státní organisace, lišící se zásadně od staré, buržoasně demokratické a parlamentní formy, novým typem státu, přizpůsobeným nikoli úkolům vykořisťování a útisku pracujících mas, nýbrž úkolům úplného jich osvobození od jakéhokoliv útisku a vykořisťování, úkolem diktatury proletariátu.

— Lenin má pravdu, když praví, že ustavením sovětské moci „skončila epocha buržoasně demokratického parlamentarismu a začala nová kapitola světových dějin: epocha proletářské diktatury“.

V čem záleží charakteristické rysy sovětské moci?

V tom, že sovětská moc je nejširší a nejdemokratičtější státní organisací ze všech možných státních organisací za existence tříď, neboť tím, že je dějištěm spojenectví a spolupráce dělníků a vykořisťovaných rolníků v boji proti vykořisťovatelům a že se opírá ve své činnosti o toto spojenectví a tuto spolupráci, je vládou většiny obyvatelstva nad menšinou, státem této většiny, výrazem její diktatury.

V tom, že sovětská moc je nejinternacionalističtější ze všech státních organisací třídní společnosti, neboť tím, že odstraňuje jakýkoliv národnostní útisk a opírá se o spolupráci pracujících mas různých národností, usnadňuje sjednocení těchto mas v jednotném státním svazku.

V tom, že sovětská moc už pouhou svou strukturou usnadňuje vedení utiskovaných a vykořisťovaných mas předvojem těchto mas, proletariátem, jako nejsemknutějším a nejuvědomělejším jádrem Sovětů:

„Zkušenosti všech revolucí a všech hnutí utiskovaných tříd, zkušenosti světového socialistického hnutí nás učí — praví Lenin — že jedině proletariát je s to sjednotit a vést rozptýlené a zaostalé vrstvy pracujícího a vykořisťovaného obyvatelstva“ (viz sv. XXIV, str. 14).

Struktura sovětské moci usnadňuje, aby příkazy, plynoucí z těchto zkušeností, byly uskutečněny.

V tom, že sovětská moc, slučujíc zákonodárnou i výkonnou moc v jednotné státní organisaci a nahrazujíc teritoriální volební okresy výrobními celky, závody a továrnami, spojuje dělnictvo a vůbec pracující masy přímo s aparátem státní správy a učí je spravovat zemi.

V tom, že jedině sovětská moc je s to vyprostit armádu z podřízenosti buržoasnímu velení a přeměnit ji z nástroje útisku lidu, jakým je za buržoasního řádu, v nástroj osvobození lidu ze jha buržoasie vlastní i cizí.

V tom, že „jedině sovětská organisace státu je s to skutečně rázem rozbít a nadobro rozmetat starý, t. j. buržoasní, byrokratický a soudní aparát“ (viz tamtéž).

V tom, že jedině sovětská forma státu, přibírající masové organisace pracujících a vykořisťovaných k stálé a bezvýhradné účasti v státní správě, je s to připravit odumírání státu, které je jedním ze základních prvků budoucí bezestátní, komunistické společnosti.

Republika sovětů je tudíž onou toužebně hledanou a konečně nalezenou politickou formou, v jejímž rámci má být uskutečněno hospodářské osvobození proletariátu, úplné vítězství socialismu.

Pařížská komuna byla zárodkem této formy. Sovětská moc je jejím zdokonalením a dovršením.

Proto Lenin praví:

„Republika sovětů dělnických, vojenských a rolnických zástupců je nejenom formou vyššího typu demokratických institucí … nýbrž i jedinou¹ formou, která je s to zajistit nejméně bolestný přechod k socialismu“ (viz sv. XXII, str. 131) (1 Podtrženo mnou. J. St.).

V.
ROLNICKÁ OTÁZKA

Z tohoto thematu vyjímám čtyři otázky: a) pojetí otázky; b) rolnictvo za buržoasně demokratické revoluce; c) rolnictvo za proletářské revoluce; d) rolnictvo po upevnění sovětské moci.

1. Pojetí otázky

Někteří lidé soudí, že hlavním v leninismu je otázka rolnická, že otázka, z níž leninismus vychází, je otázka rolnictva, otázka jeho úlohy a jeho specifické váhy. To je naprosto nesprávné. Základní otázkou v leninismu, otázkou, z níž leninismus vychází, není otázka rolnická, nýbrž otázka diktatury proletariátu, otázka podmínek jejího vybojování, podmínek jejího upevnění. Rolnická otázka, jako otázka spojence proletariátu v boji o moc, je otázkou odvozenou.

Tato okolnost ji však naprosto nezbavuje závažného, palčivého významu, jaký nesporně má pro proletářskou revoluci. Je známo, že ruští marxisté začali vážně propracovávat rolnickou otázku právě v předvečer první revoluce (r. 1905), kdy se problém svržení carismu a uskutečnění hegemonie proletariátu vynořil před stranou v celé velikosti a problém spojence proletariátu v nastávající buržoasní revoluci se stal naléhavým. Je rovněž známo, že rolnická otázka v Rusku se stala ještě aktuálnější za proletářské revoluce, kdy otázka diktatury proletariátu, otázka jejího vydobytí a udržení vedla k otázce spojenců proletariátu v nastávající proletářské revoluci. To je také pochopitelné: kdo bojuje o moc a chystá se k uchopení moci, musí se zajímat o to, kdo jsou jeho skuteční spojenci.

V tomto smyslu je rolnická otázka částí všeobecné otázky diktatury proletariátu a v tomto smyslu je jednou z nejpalčivějších otázek leninismu.

Nevšímavost, ba přímo zamítavé stanovisko stran II. Internacionály k rolnické otázce se vysvětluje netoliko zvláštními podmínkami vývoje na Západě. Vysvětluje se především tím, že tyto strany nevěří v proletářskou diktaturu, že se bojí revoluce a nechtějí vést proletariát k moci; a kdo se bojí revoluce, kdo nechce vést proletariát k moci, nemůže se zajímat o problém spojenců proletariátu v revoluci — pro něho je problém spojenců věc lhostejná, neaktuální. Svůj ironický postoj k rolnické otázce pokládají hrdinové II. Internacionály za příznak dobrého tónu, za příznak „opravdového“ marxismu. Ve skutečnosti není v tom ani špetky marxismu, neboť nevšímavost k tak důležité otázce, jako je otázka rolnická, je v předvečer proletářské revoluce rubem odmítání diktatury proletariátu, nesporným příznakem přímé zrady marxismu.

Otázka zní takto: Jsou už vyčerpány revoluční možnosti, které se v důsledku určitých podmínek existence rolnictva v něm tají, nebo vyčerpány nejsou, a nejsou-li vyčerpány, je důvodná naděje, že je možno využít těchto možností pro proletářskou revoluci, že je možno přeměnit rolnictvo, jeho vykořisťovanou většinu, ze zálohy buržoasie — kterou bylo za buržoasních revolucí na Západě a kterou tam zůstává i nyní — v zálohu proletariátu, v jeho spojence?

Leninismus odpovídá na tuto otázku kladně, t. j. přiznává většině rolnictva revoluční schopnosti a má za to, že je jich možno využít v zájmu proletářské diktatury. Dějiny tří revolucí v Rusku plně potvrzují závěry leninismu v této věci.

Z toho vyplývá praktický závěr, že je nutno podporovat, závazně podporovat pracující masy rolnictva v jejich boji proti porobě a vykořisťování, v jejich boji za vysvobození z útisku a bídy, To ovšem neznamená, že proletariát má podporovat jakékoli hnutí rolnictva. Zde jde o podporu takového hnutí a takového boje rolnictva, který přímo nebo nepřímo usnadňuje „ osvobozenské hnutí proletariátu, žene tak neb onak vodu na mlýn proletářské revoluce, přispívá k tomu, aby se rolnictvo „stalo zálohou a spojencem dělnické třídy.

2. Rolnictvo za buržoasně demokratické revoluce

Toto období zahrnuje mezidobí od první ruské revoluce (1905) do druhé (únor 1917) včetně. Charakteristickým rysem tohoto období je vyproštění rolnictva z vlivu liberální buržoasie, odchod rolnictva od „kadetů“¹, obrat rolnictva k proletariátu, k bolševické straně. Dějiny tohoto období jsou dějinami boje o rolnictvo mezi kadety (liberální buržoasií) a bolševiky (proletariátem). O výsledku tohoto boje rozhodlo období trvání dumy, neboť období čtyř dum bylo názorným poučením pro rolnictvo, a toto poučení jasně rolníkům ukázalo, že nedostanou od kadetů ani půdu, ani svobodu, že car je zcela při statkářích a že kadeti podporují cara, že jedinou silou, s jejíž pomocí lze počítat, jsou městští dělníci, proletariát. Imperialistická válka jenom potvrdila poučení z období trvání dumy, dovršila odchod rolnictva od buržoasie, dovršila isolaci liberální buržoasie, neboť léta války ukázala všechnu marnost, všechnu klamnost nadějí, že mír dá car a jeho buržoasní spojenci. Bez názorných poučení z období trvání dumy by hegemonie proletariátu byla nemožná.

1 „Kadeti“ — zkrácený název „konstitučně demokratické“ strany ruské liberálně monarchistické buržoasie, která se také nazývala stranou „lidové svobody“. Kadetská strana byla založena v říjnu 1905. (Pozn. překl.)

Tak se utvořil svazek dělníků a rolníků v buržoasně demokratické revoluci. Tak se utvořila hegemonie (vedení) proletariátu v společném boji za svržení carismu, hegemonie, která vedla k únorové revoluci roku 1917.

Buržoasní revoluce na Západě (Anglie, Francie, Německo, Rakousko) probíhaly, jak známo, jinak. Tam hegemonii v revoluci neměl proletariát, který pro svou slabost nebyl a nemohl být samostatnou politickou silou, nýbrž liberální buržoasie. Tam bylo rolnictvo osvobozeno z poddanství nikoliv proletariátem, který byl početně slabý a nebyl organisován, nýbrž buržoasií.

Tam šlo rolnictvo proti starému řádu společně s liberální buržoasií. Tam bylo rolnictvo zálohou buržoasie. Tam vedla proto revoluce k nesmírnému zesílení politické váhy buržoasie.

V Rusku naopak přinesla buržoasní revoluce přímo opačné výsledky. Revoluce v Rusku vedla nikoli k zesílení, nýbrž k zeslabení buržoasie jako politické síly, nikoli k rozmnožení jejích politických záloh, nýbrž k ztrátě její hlavní zálohy, k ztrátě rolnictva. Buržoasní revoluce v Rusku vynesla do‘ popředí nikoli liberální buržoasii, nýbrž revoluční proletariát, a seskupila kolem něho mnohamilionové masy rolnictva.

Tím se také mimo jiné vysvětluje skutečnost, že buržoasní revoluce v Rusku přerostla v revoluci proletářskou v době poměrně krátké. Hegemonie proletariátu byla zárodkem a přechodným stupněm k diktatuře proletariátu.

Čím vysvětlit tento zvláštní zjev v ruské revoluci, pro který není precedenčního případu v dějinách buržoasních revolucí na Západě? Kde se vzala tato svéráznost?

Vysvětluje se to tím, že buržoasní revoluce vzplanula v Rusku za vyspělejších podmínek třídního boje než na Západě, že ruský proletariát vyspěl již tehdy v samostatnou politickou sílu, kdežto liberální buržoasie, poděšená revolučností proletariátu, pozbyla dokonce i stopy jakékoli revolučnosti (zejména po zkušenostech roku 1905) a spolčila se s carem a statkáři proti revoluci, proti dělníkům a rolníkům.

Nutno si povšimnout, že svéráznost ruské buržoasní revoluce byla podmíněna těmito okolnostmi: a) Nebývalá koncentrace ruského průmyslu v předvečer revoluce. Je na př. známo, že v podnicích, které zaměstnávaly přes 500 dělníků, pracovalo v Rusku 54% veškerého dělnictva, kdežto v tak vyspělé zemi, jako je Severní Amerika, pracovalo v takových podnicích jenom 33% všeho dělnictva. Není třeba dokazovat, že už pouhá tato okolnost — byla-li zde zároveň taková revoluční strana jako strana bolševická — činila z dělnické třídy Ruska velmi významného činitele v politickém životě země.

b) Bezohledné formy vykořisťování na závodech, plus nesnesitelný policejní režim carských pochopů — okolnost, která měnila každou vážnější dělnickou stávku v obrovský politický akt a zocelovala dělnickou třídu jako sílu důsledně revoluční.

c) Politické slabošství ruské buržoasie, které se po revoluci 1905 přeměnilo v přisluhování carismu a v přímou kontrarevolučnost, kterou je možno vysvětlit nejen revolučností ruského proletariátu, který vehnal ruskou buržoasii do náruče carismu, nýbrž i přímou závislostí této buržoasie na státních dodávkách.

d) Nejnepřístojnější a naprosto nesnesitelné pozůstatky nevolnictví na venkově, doplňované všemocností statkářovou okolnost, která vrhla rolnictvo do náruče revoluce.

e) Carismus, který rdousil všechno životvorné a zdvojnásoboval svou zvůlí útisk kapitalistův a statkářův — okolnost, která spojila boj dělnictva a rolnictva v jednotný revoluční proud.

f) Imperialistická válka, která sloučila všechny tyto rozpory politického života v Rusku v hlubokou revoluční krisi a dodala revoluci neuvěřitelnou útočnou sílu.

Kam se mělo vrhnout rolnictvo za tohoto stavu? U koho mělo hledat pomoc proti všemocnosti statkářově, proti zvůli carově, proti zkázonosné válce, ničící jeho hospodářství? U liberální buržoasie? Vždyť ta je nepřítel — o tom ho poučovaly dlouholeté zkušenosti všech čtyř dum. U eserů? Eseři¹ jsou ovšem „lepší“ než kadeti a mají „ucházející“ program, program skoro rolnický. Co je však možné čekat od eserů, kteří se chtějí opřít jen o rolníky a jsou slabí ve městech, která jsou především zdrojem sil odpůrcových? Kde je nová síla, která se ničeho nezalekne ani na venkově, ani ve městech, která půjde směle v prvních řadách do boje proti carovi a statkářovi, která pomůže rolnictvu vysvobodit se z područí; ukojit hlad po půdě, vyprostit se z útisku, z války? Byla vůbec taková síla v Rusku? Ano, byla. Byl to ruský proletariát, který ukázal svou sílu, který dokázal, že se dovede bít až do konce, který prokázal svou smělost, svou revolučnost už roku 1905.

1 Eseři — zkrácený název maloburžoasní strany t. zv. sociálních revolucionářů. (Pozn. red.)

Na každý způsob, jiné takové síly nebylo — a nebylo ji kde vzít.

Proto rolnictvo, když se odklonilo od kadetů a přiklonilo k eserům, dospělo zároveň k přesvědčení, že je nutno podřídit se vedení tak zmužilého vůdce revoluce, jakým byl ruský proletariát.

To jsou okolnosti, kterými byla podmíněna svéráznost ruské buržoasní revoluce.

3. Rolnictvo za proletářské revoluce

Toto období zahrnuje „mezidobí od Únorové revoluce (1917) do revoluce Říjnové (1917). Toto období je poměrně krátké, všeho všudy osm měsíců — ale těchto osm měsíců je možno s hlediska politického školení a revoluční výchovy mas směle postavit na roveň celým desetiletím normálního ústavního vývoje, neboť je to osm měsíců revoluce. Charakteristickým rysem tohoto období je další revolucionisování rolnictva, jeho zklamání v eserech, odchod rolnictva od eserů, nový obrat rolnictva k přímému semknutí se kolem proletariátu jako jediné důsledně revoluční síly, která byla s to dát zemí mír: Dějiny tohoto období jsou dějinami boje mezi esery (maloburžoasní demokracií) a mezi bolševiky (proletářskou demokracií) o rolnictvo, o získání většiny rolnictva. O výsledku tohoto boje rozhodlo koaliční období, období kerenštiny, okolnost, že se eseři a menševici postavili proti konfiskaci statkářské půdy, boj eserů a menševiků za to, aby válka byla vedena dále, červnová (červencová) ofensiva na frontě, trest smrti pro vojáky, povstání Kornilovovo.

Bylo-li dříve, v předešlém období, základní otázkou revoluce svržení cara a statkářské moci, pak nyní, v období po Únorové revoluci, když už cara nebylo a nekončící se válka nadobro zničila hospodářství země, ožebračivši dočista rolnictvo — stala se hlavní otázkou revoluce otázka ukončení války. Těžiště se zřejmě přesunulo z problémů čistě vnitřního rázu na hlavní problém — problém války. „Ukončit válku“, „vyprostit se z války“ — to bylo všeobecné volání utýrané země a především rolnictva.

Aby však bylo možné vyprostit se z války, bylo nutno svrhnout Prozatímní vládu, bylo nutno svrhnout moc buržoasie, bylo nutno svrhnout vládu eserů a menševiků, neboť oni, a jedině oni protahovali válku do „vítězného konce“. V praxi se ukázalo, že vyprostit se z války nebylo možno jinak než svržením buržoasie.

To byla nová revoluce, revoluce proletářská, neboť svrhávala s výšin moci poslední, krajně levou frakci imperialistické buržoasie, stranu eserskou a menševickou, aby vytvořila novou, proletářskou moc, vládu sovětů, aby uvedla k moci stranu revolučního proletariátu, stranu bolševickou, stranu revolučního boje proti imperialistické válce za demokratický mír. Většina rolnictva podepřela boj dělnictva za mír, za vládu sovětů.

Jiného východiska pro rolnictvo nebylo. Jiného východiska ani být nemohlo.

Období kerenštiny bylo tudíž pro pracující masy rolnictva velmi významným názorným poučením, neboť jasně ukázalo, že se za vlády eserů a menševiků země z války nevyprostí, že se rolníkům nedostane ani půdy, ani svobody, že se menševici a eseři liší od kadetů jedině sladkými řečmi a klamnými sliby, ve skutečnosti však dělají tutéž imperialistickou, kadetskou politiku, že jedinou vládou, schopnou vyvést zemi ze slepé uličky, může být pouze vláda sovětů; Další protahování války pouze potvrzovalo správnost tohoto poučení, pobízelo revoluci vpřed a pobádalo milionové masy rolníků a vojáků k přímému semknutí kolem proletářské revoluce. Isolace eserů a menševiků se stala nezvratnou skutečností. Bez názorných ponaučení koaličního období by byla diktatura proletariátu nemožná.

To jsou okolnosti, které usnadnily proces přerůstání buržoasní revoluce v revoluci proletářskou.

Tak se utvářela diktatura proletariátu v Rusku.

4. Rolnictvo po upevnění sovětské moci

Jestliže dříve, v prvním období revoluce, šlo hlavně o svržení carismu, a jestliže potom, po Únorové revoluci, šlo především o to, vyprostit se z imperialistické války svržením buržoasie, pak nyní, po ukončení občanské války a upevnění sovětské moci, vystoupily do popředí otázky hospodářského budování. Posílit a zvelebit znárodněný průmysl, spojit k tomuto cíli průmysl s rolnickým hospodářstvím pomocí obchodu regulovaného státem, nahradit povinnost odvádět všechny přebytky zemědělské produkce naturální daní, aby se potom, postupným snižováním naturální daně přešlo k směně průmyslových výrobků za výrobky rolnického hospodářství, oživil obchod a zvelebit družstevní hnutí včleňováním milionů rolníků do družstev — tak rýsoval Lenin nejbližší úkoly hospodářské výstavby na cestě k vybudování základu socialistické ekonomiky.

Může se prý ukázat, že na tento úkol nebudou stačit síly takové rolnické země, jako je Rusko. Někteří skeptici dokonce říkají, že tento úkol je prostě utopický, neproveditelný, neboť rolnictvo je rolnictvo — skládá se z malovýrobců, a nemůže ho být tudíž použito při kladení základu socialistické výroby.

Avšak skeptici se mýlí, neboť nepřihlížejí k některým okolnostem, které mají v tomto případě rozhodující význam. Prozkoumáme hlavní z těchto okolností:

Za prvé. Rolnictvo Sovětského svazu nesmí být zaměňováno s rolnictvem na Západě. Rolnictvo, které prošlo školou tří revolucí, které bojovalo proti carovi a buržoasní moci ruku v ruce s proletariátem a v čele s proletariátem, rolnictvo, které dostalo půdu a mír od proletářské revoluce, a stalo se proto zálohou proletariátu — toto rolnictvo se nezbytně musí lišit od rolnictva, které bojovalo za buržoasní revoluce v čele s liberální buržoašií, dostalo půdu od této buržoasie, a stalo se proto zálohou buržoasie. Není snad třeba dokazovat, že sovětské rolnictvo, které si navyklo vážit si politického přátelství a politické spolupráce s proletariátem a vděčí tomuto přátelství a této spolupráci za svou svobodu — je nezbytně mimořádně přístupné pro hospodářskou spolupráci s proletariátem.

Engels pravil, že „vydobytí politické moci socialistickou stranou se stalo věcí blízké budoucnosti“, že „strana, aby vydobyla politické moci, musí proto zprvu jít z měst na venkov a stát se silnou na venkově“ (viz Engelsovu „Rolnickou otázku“). To napsal Engels v devadesátých letech minulého století, maje na mysli rolnictvo na Západě. Je třeba dokazovat, že ruští komunisté, kteří vykonali po této stránce ohromnou práci v průběhu tří revolucí, dovedli už získat na venkově takový vliv a takovou oporu, o jaké se našim soudruhům na Západě ani nesní? Jak by bylo možno popírat, že tato okolnost musí pronikavě usnadnit organisování hospodářské spolupráce mezi dělnickou třídou a rolnictvem Ruska?

Skeptici tvrdí o malorolnících, že je to činitel, který nemůže spolupracovat na budování socialismu. Poslyšte však, co říká o malorolnících na Západě Engels:

„A stojíme přece pevně na straně malorolníkově; vykonáme vše, co je jen poněkud možné, abychom učinili jeho osud snesitelnějším a usnadnili mu přechod k družstevnictví, rozhodne-li se pro to; ba dokonce, nebude-li se ještě moci pro to rozhodnout, jsme ochotni dát mu na jeho kousku země delší lhůtu na rozmyšlenou. Učiníme tak nejenom proto, poněvadž máme za to, že přechod samostatně pracujícího malorolníka k nám je možný, nýbrž z přímého stranického zájmu. Čím větší bude počet rolníků, jimž nedáme skutečně klesnout mezi proletariát, které budeme moci získat na svou stranu ještě jako rolníky, tím rychleji a tím snáze se uskuteční přetvoření společnosti. Neprospělo by nám, kdybychom museli čekat s tímto přetvořením až do doby, kdy se kapitalistická výroba všude rozvine do posledních důsledků, kdy i poslední malý řemeslník a poslední malorolník padne za oběť kapitalistickému velkopodniku. Hmotné oběti, které bude nutno v tomto smyslu přinést z veřejných prostředků ve prospěch rolnictva, mohou se s hlediska kapitalistické ekonomie zdát jen vyhozenými penězi, přesto je to však výtečné uložení kapitálu, neboť se tím snad uspoří desetkrát větší částka na výlohách, které bude nutno vynaložit na přetvoření společnosti vůbec. V tomto smyslu můžeme tedy být k rolníkům velmi štědří“ (viz tamtéž).

To pravil Engels, maje na mysli rolnictvo na Západě. Ale cožpak není jasné, že to, co řekl Engels, nemůže být provedeno tak snadno a dokonale nikde jinde než v zemi diktatury proletariátu? Cožpak není jasné, že jedině v sovětském Rusku lze provést hned teď a úplně i „přechod samostatně pracujícího malorolníka k nám“, i přinést nezbytné k tomu „hmotné oběti“, i projevit potřebnou k tomu „štědrost k rolníkům“, že tato a jiná podobná opatření ve prospěch rolnictva jsou už v Rusku prováděna? Jak je možno popírat, že tato okolnost musí opět usnadnit a urychlit hospodářské budování sovětské země?

Za druhé. Zemědělství Ruska nesmí být zaměňováno se zemědělstvím na Západě. Tam se zemědělství rozvíjí normální cestou kapitalismu, za hluboké diferenciace rolnictva, s velkostatky a soukromo-kapitalistickými latifundiemi na jednom pólu, s pauperismem, bídou a námezdním otroctvím na pólu druhém. Tam je proto rozvrat a zkáza zjevem zcela přirozeným. Jinak je tomu však v Rusku. U nás se zemědělství nemůže rozvíjet touto cestou, už proto ne, poněvadž existence sovětské moci a znárodnění hlavních výrobních nástrojů a prostředků nepřipouštějí takový vývoj. V Rusku se musí zemědělství vyvíjet jinou cestou, cestou združstevňování milionů drobného a středního rolnictva, cestou zvelebování masového družstevního hnutí na venkově, podporovaného státem poskytováním levného úvěru. Lenin v článcích o družstevnictví správně ukázal, že se zemědělství musí u nás rozvíjet novou cestou, cestou včleňování většiny rolnictva do budování socialismu pomocí družstevnictví, cestou postupného zavádění kolektivistických zásad v zemědělství, zprvu na poli odbytu, a potom na poli produkce zemědělských výrobků.

Krajně zajímavé jsou po této stránce některé nové zjevy na venkově, souvisící s činností zemědělských družstev. Je známo, že v Ústředním svazu zemědělských družstev vznikly nové velké organisace podle zemědělských odvětví (lnářství, bramborářství, pěstování olejnatých plodin a j.), které mají velkou budoucnost. Z nich např. Všeruský ústřední družstevní svaz pěstitelů lnu a konopí sdružuje celou síť výrobních družstev rolníků, pěstitelů Inu. Tento svaz se zabývá tím, že opatřuje rolníkům semena a výrobní nástroje, skupuje potom od týchž rolníků veškerý sklizený len a dodává jej ve velkém na trh; zajišťuje rolníkům podíl na zisku, a tím spojuje rolnické hospodářství přes Ústřední svaz zemědělských družstev se státním průmyslem. Jak nazvat takovou formu organisace výroby? To je po mém soudu domácký systém státně socialistické velkovýroby v zemědělství. Mluvím zde o domáckém systému státně socialistické výroby v analogii s domáckým systémem kapitalistickým, řekněme, v textilní výrobě, kdy domácí malovýrobci dostávali od kapitalisty suroviny a nástroje a odváděli mu všecky své výrobky, a byli proto fakticky polonámezdními domáckými dělníky. To je jedna z mnoha skutečností ukazujících, jakou cestou se musí u nás zemědělství vyvíjet. Nemluvím zde už ani o jiných analogických skutečnostech v jiných odvětvích zemědělství.

Sotva bude třeba dokazovat, že ohromná většina rolnictva se dá ochotně touto novou cestou vývoje, zavrhne cestu soukromokapitalistických latifundií a námezdního otroctví, cestu bídy a ožebračení.

O cestách vývoje našeho zemědělství Lenin praví:

„Všecky důležité výrobní prostředky v držení státu, státní moc v rukou proletariátu, svazek tohoto proletariátu s mnohamilionovými masami drobných a nejdrobnějších rolníků, zajištění vůdčí úlohy tohoto proletariátu mezi rolnictvem atd. — cožpak to není všecko, čeho je třeba, aby z družstevního hnutí, z pouhého družstevního hnutí, na které jsme dříve pohlíželi svrchu jako na kramářské a na které máme právo v jistém ohledu stejně pohlížet i nyní za nové hospodářské politiky, cožpak to není vskutku všecko, čeho je třeba k vybudování úplné socialistické společnosti? To ještě není vybudování socialistické společnosti, je to však všecko, čeho je třeba a co postačuje k tomuto vybudování“ (viz sv. XXVII, str. 392).

Lenin mluví dále o tom, že je nutno nejen finančně, ale i jinak podporovat družstevnictví jako „novou zásadu organisace obyvatelstva“ a nový „společenský řád“ za diktatury proletariátu a pokračuje:

„Každý společenský řád vzniká jedině za finanční podpory jisté třídy. Není třeba se zmiňovat o stamilionech rublů, které stálo zrození „svobodného“ kapitalismu. Nyní si musíme uvědomit, že v této době společenským systémem, který musíme mimořádně podporovat, je družstevní systém, a tento poznatek musíme uskutečnit. Ale tento systém je nutno podporoval v pravém smyslu tohoto slova, t. j. touto podporou nestačí rozumět podporu jakékoliv družstevní směny zboží — touto podporou je třeba rozumět podporu takové družstevní směny zboží, které se skutečně účastní skutečné masy obyvatelstva“ (viz tamtéž, str. 393).

O čem svědčí všechny tyto okolnosti?

O tom, že skeptici nemají pravdu.

O tom, že pravdu má leninismus, který pohlíží na pracující masy rolnictva jako na zálohu proletariátu

O tom, že proletariát, který má moc v rukou, může a musí využít této zálohy, aby spjal průmysl se zemědělstvím, zvelebil budování socialismu a podložil diktaturu proletariátu nezbytným základem, bez něhož je přechod k socialistické ekonomice nemožný.

VI
NÁRODNOSTNÍ OTÁZKA

Z tohoto thematu vyjímám dvě hlavní otázky: a) pojetí otázky; b) osvobozenské hnutí utiskovaných národů a proletářská revoluce.

1. Pojetí otázky

Národnostní otázka v posledních dvou desetiletích doznala řadu závažných změn. Národnostní otázka v období II. Internacionály a národnostní otázka v období leninismu naprosto nejsou jedno a totéž. Liší se od sebe pronikavě nejen svým rozsahem, nýbrž i vnitřní povahou.

Dříve byla národnostní otázka obyčejně omezována na úzký okruh problémů, týkajících se hlavně „kulturních“ národů. Irové, Maďaři, Poláci, Finové, Srbové a některé jiné evropské národy — toť okruh neplnoprávných národů, o jejichž osudy se zajímali hrdinové II. Internacionály. Desetimilionové a stamilionové asijské a africké národy, zakoušející národnostní útisk v nejhrubší a nejkrutější formě, zůstávaly obyčejně nepovšimnuty. Neodvažovaly se stavět vedle sebe národy bílé a barevné, národy „kulturní“ a „nekulturní“. Dvě tři bezobsažné a sladkokyselé resoluce, bedlivě obcházející problém osvobození kolonií — to je všecko, čím se mohli pochlubit politikové II. Internacionály. Nyní nutno pokládat tuto dvojakost a polovičatost v národnostní otázce za vymýcenou. Leninismus odhalil tuto nehoráznou nesrovnalost, rozmetal stěnu mezi národy bílými a barevnými, mezi Evropany a Asijci, mezi „kulturními“ a „nekulturními“ raby imperialismu a spojil tak národnostní otázku s otázkou kolonií. Tím byla národnostní otázka přeměněna „z otázky dílčí a vnitrostátní v otázku všeobecnou a mezinárodní, v světovou otázku osvobození utiskovaných národů závislých zemí a kolonií z jařma imperialismu.

Dříve byla zásada sebeurčení národů vykládána obyčejně nesprávně, jsouc často zužována na právo národů na autonomii. Někteří předáci II. Internacionály šli dokonce tak daleko, že z práva na sebeurčení učinili právo na kulturní autonomii, t. j. právo utiskovaných národů mít své vlastní kulturní instituce, ponechávajíce veškerou politickou moc v rukou panujícího národa. Tato okolnost vedla k tomu, že vzniklo nebezpečí, aby se myšlenka sebeurčení nezvrhla z prostředku boje proti anexím v prostředek jejich ospravedlňování. Nyní je nutno pokládat tuto motanici za překonanou. Leninismus rozšířil pojem sebeurčení a vyložil jej jako právo utiskovaných národů závislých zemí a kolonií na úplné oddělení, jako právo národů na samostatnou státní existenci. Tím byla zároveň vyloučena možnost ospravedlňovat anexe výkladem práva na sebeurčení jako práva na autonomii. Sama pak zásada sebeurčení byla tím přeměněna z prostředku klamání mas, jakým nesporně byla v rukou sociálšovinistů za imperialistické války, v prostředek odhalování všelikých imperialistických choutek a šovinistických rejdů, v prostředek politické výchovy mas v duchu internacionalismu.

Dříve se pohlíželo na otázku utiskovaných národů obyčejně jako na otázku čistě právní. Slavnostní prohlašování „národní rovnoprávnosti“, nesčíslné deklarace o „rovnosti národů“ tím si vypomáhaly strany II. Internacionály, snažíce se zastřít skutečnost, že „rovnost národů“ za imperialismu, kdy jedna skupina národů (menšina) tyje z vykořisťování druhé skupiny národů, je výsměchem vůči utiskovaným národům. Nyní je nutno pokládat toto buržoasně právní hledisko v národnostní otázce za odhalené. Leninismus strhl národnostní otázku s výšin honosivých deklarací na zemi prohlásiv, že deklarace o „rovnosti národů“, nejsou-li provázeny přímou podporou osvobozenského boje utiskovaných národů proletářskými stranami, jsou bezobsažné a lživé. Tím se otázka utiskovaných národů stala otázkou podpory, pomoci, skutečné a stálé pomoci utiskovaným národům v boji proti imperialismu za skutečnou rovnost národů, za jejich samostatnou státní existenci.

Dříve se pohlíželo na národnostní otázku reformisticky, jako na zvláštní samostatnou otázku, aniž byla uváděna v souvislost s všeobecnou otázkou panství kapitálu, svržení imperialismu a proletářské revoluce. Mlčky se předpokládalo, že vítězství proletariátu v Evropě je možné bez přímého spojení s osvobozenským hnutím v koloniích, že rozřešení národnostní a koloniální otázky může být provedeno bez hluku, „samočinně“, stranou od velké cesty proletářské revoluce, bez revolučního boje proti imperialismu. Nyní je nutno pokládat toto protirevoluční hledisko za odhalené. Leninismus dokázal, a imperialistická válka i revoluce v Rusku potvrdily, že národnostní otázka může být rozřešena jedině ve spojitosti a na podkladě proletářské revoluce, že cesta k vítězství revoluce na Západě vede přes revoluční svazek s osvobozenským hnutím kolonií a závislých zemí proti imperialismu. Národnostní otázka je část všeobecné otázky proletářské revoluce, část otázky diktatury proletariátu.

Otázka zní tak: Jsou už vyčerpány revoluční možnosti, utajené v revolučně osvobozenském hnutí utiskovaných zemí, anebo vyčerpány nejsou — a nejsou-li vyčerpány, je důvodná naděje, že bude možno využít těchto možností pro proletářskou revoluci, přeměnit závislé a koloniální země ze zálohy imperialistické buržoasie v zálohu revolučního proletariátu, v jeho spojence?

Leninismus odpovídá na tuto otázku kladně, t. j. přiznává, že národní osvobozenské hnutí utiskovaných zemí tají v sobě revoluční schopnosti a že lze těchto schopností využít k svržení společného nepřítele, k svržení imperialismu. Mechanika vývoje imperialismu, imperialistická válka a revoluce v Rusku plně potvrzují závěry leninismu, týkající se této věci.

Z toho vyplývá, že je nutné, aby proletariát podporoval, energicky a aktivně podporoval národní osvobozenské hnutí utiskovaných a závislých národů.

To ovšem neznamená, že proletariát má podporoval jakékoliv národní hnutí všude a vždy, ve všech jednotlivých konkretních případech. Jde o podporu takových národních hnutí, která vedou k oslabení a svržení imperialismu, a nikoli k jeho upevnění a zachování. Stává se, že národní hnutí jednotlivých utiskovaných zemí se střetají se zájmy vývoje proletářského hnutí. Je samozřejmé, že v takových případech nemůže být řeči o podpoře. Otázka práv národů není otázka isolovaná a na všem jiném nezávislá, nýbrž část všeobecné otázky proletářské revoluce, podřízená celku a vyžadující, aby byla zkoumána s hlediska celku. Marx se ve čtyřicátých letech minulého století vyslovoval pro národní hnutí Poláků a Maďarů, proti národnímu hnutí Čechů a jižních Slovanů. Proč? Proto, že Češi a jižní Slované byli tehdy „reakční národy“, „ruské přední stráže“ v Evropě, přední hlídky absolutismu, kdežto Poláci a Maďaři byli „revoluční národy“, které bovaly proti absolutismu. Proto, že podpora národního hnutí Čechů a jižních Slovanů znamenala tehdy nepřímou podporu carismu, nejnebezpečnějšího nepřítele revolučního hnutí v Evropě.

„Jednotlivé požadavky demokracie — praví Lenin — tedy i sebeurčení, nejsou ničím absolutním, nýbrž částečkou všeobecného demokratického (dnes: všeobecného socialistického) světového hnutí. Je možné, že v jednotlivých konkretních případech odporuje částečka celku, a pak je nutno ji odvrhnout“ (viz sv, XIX, str. 257—258).

Tak je tomu s otázkou jednotlivých národních hnutí, možného reakčního rázu těchto hnutí, hodnotíme-li je ovšem nikoli s formálního hlediska, nikoli s hlediska abstraktních práv, nýbrž konkretně, s hlediska zájmů revolučního hnutí.

Totéž platí o revolučním rázu národních hnutí vůbec. Nesporná revolučnost obrovské většiny národních hnutí je právě tak relativní a svérázná, jako je relativní a svérázná i eventuální reakčnost některých jednotlivých národních hnutí. Revoluční ráz národního hnutí za imperialistického útisku naprosto nepředpokládá, že se hnutí nezbytně musí zúčastnit proletářské živly, že hnutí musí mít revoluční nebo republikánský program, že musí mít demokratický základ. Boj afgánského emíra za nezávislost Afganistanu je objektivně revolučním bojem přes monarchistické názory emíra a jeho společníků, neboť oslabuje, rozkládá a podlamuje imperialismus, kdežto boj takových „zapřisáhlých“ demokratů a „socialistů“, „revolucionářů“ a republikánů jako, řekněme, Kerenského a Ceretěliho, Renaudela a Scheidemanna, Černova a Dana, Hendersona a Clynese za imperialistické války, byl bojem reakčním, neboť výsledkem takového boje bylo zkrášlování, upevňování a vítězství imperialismu. Boj egyptských obchodníků a buržoasních intelektuálů za nezávislost Egypta je z týchž příčin bojem objektivně revolučním přes buržoasní původ a buržoasní postavení předáků egyptského národního hnutí, přestože jsou proti socialismu, kdežto boj anglické dělnické vlády za zachování závislosti Egypta je z týchž příčin bojem reakčním přes proletářský původ členů této vlády, přestože si říkají proletáři, přestože jsou „pro“ socialismus. Nemluvím už o národním hnutí jiných, větších, koloniálních a závislých zemí, jako Indie a Číny, jejichž každý krok na cestě k osvobození, i když se dokonce příčí požadavkům formální demokracie, je ranou parního kladiva do imperialismu, t. j. krokem nesporně revolučním.

Lenin má pravdu, tvrdí-li, že je nutno hodnotit národní hnutí utiskovaných zemí nikoli s hlediska formální demokracie, nýbrž s hlediska faktických výsledků v celkové bilanci boje proti imperialismu, t. j. „nikoli isolovaně, nýbrž v světovém měřítku“ (viz sv. XIX, str. 257).

2. Osvobozenské hnutí utiskovaných národů a proletářská revoluce

Při řešení národnostní otázky vychází leninismus z těchto pouček:

a) Svět je rozdělen na dva tábory: na tábor hrstky civilisovaných národů, vládnoucích finančním kapitálem a vykořisťujících obrovskou většinu obyvatelstva zeměkoule, a na tábor utiskovaných a vykořisťovaných národů kolonií a závislých zemí, tvořících tuto většinu;

b) kolonie a závislé země, utiskované a vykořisťované finančním kapitálem, tvoří obrovskou zálohu a velmi významný zdroj sil imperialismů;

c) revoluční boj utiskovaných národů závislých a koloniálních zemí proti imperialismu je jedinou cestou k jejich vysvobození z útisku a vykořisťování;

d) nejdůležitější koloniální a závislé země vstoupily už na cestu národně osvobozenského hnutí, které vede nezbytně ke krisi světového kapitalismu;

e) zájmy proletářského hnutí ve vyspělých zemích a národně osvobozenského hnutí v koloniích vyžadují sjednocení obou těchto druhů revolučního hnutí ve společnou frontu proti společnému nepříleli, proti imperialismu;

f) vítězství dělnické třídy ve vyspělých zemích a osvobození utiskovaných národů z jařma imperialismu je nemožné bez vytvoření a upevnění společné revoluční fronty;

g) vytvoření společné revoluční fronty je nemožné, nebude-li proletariát utiskujících národů přímo a energicky podporovat osvobozenské hnutí utiskovaných národů proti „vlastnímu“ imiperialismu, neboť „nemůže být svoboden národ utiskující jiné národy“ (Marx);

h) tato podpora znamená obhajobu, obranu a uskutečňování hesla o právo národů na oddělení, na samostatnou státní existenci;

ch) bez provedení tohoto hesla je nemožné dosáhnout sjednocení a spolupráce národů v jednotném světovém hospodářství, tvořícím materiální základnu vítězství socialismu;

i) toto sjednocení může být toliko dobrovelné, může vzniknout jen na základě vzájemné důvěry a bratrské vzájemnosti mezi národy.

Z toho vyplývají dvě stránky, dvě tendence v národnostní otázce: tendence k politickému osvobození z imperialistických okovů a k vytvoření samostatného národního státu, tendence, která vznikla na základě imperialistického útisku a koloniálního vykořisťování, a tendence k hospodářskému sblížení národů, tendence, která vznikla v souvislosti s utvořením světového trhu a světového hospodářství.

„Rozvíjející se kapitalismus — praví Lenin — vykazuje v národnostní otázce dvě dějinné tendence. Za prvé, probuzení národního života a národních hnutí, boj proti všelikému národnostnímu útisku, vytvoření národních států. Za druhé, rozvíjení a rozhojnění všemožných styků mezi národy, stržení národnostních přehrad, vytvoření mezinárodní jednoty kapitálu, hospodářského života vůbec, politiky, vědy atd. Obě tendence jsou světovým zákonem kapitalismu. První převládá v počátcích jeho Vývoje, druhá je význačným rysem vyspělého kapitalismu, spějícího k své přeměně v socialistickou společnost“ (viz sv. XVII, str. 139—140).

Pro imperialismus jsou tyto dvě tendence nesmiřitelnými protiklady, neboť imperialismus nemůže existovat bez vykořisťování a násilného držení kolonií v rámci „jednotného celku“, neboť imperialismus může sbližovat národy jedině anexemi a koloniálními výboji, bez kterých je vůbec nemožný,

Pro komunismus jsou naopak tyto tendence jen dvěma stránkami jedné a téže věci, věci osvobození utiskovaných národů z jařma imperialismu, neboť komunismus je si vědom, že sjednocení národů v jednotném světovém hospodářství je možné jen na podkladě vzájemné důvěry a dobrovolné dohody, že vytvoření dobrovolného svazku národů může být provedeno oddělením kolonií od „jednotného“ imperialistického „celku“, přeměnou kolonií v samostatné státy.

Z toho vyplývá nutnost úporného, nepřetržitého a rozhodného boje proti velmocenskému Šovinismu „socialistů“ panujících národů (Anglie, Francie, Ameriky, Itálie, Japonska a j.), kteří nechtějí bojovat proti svým imperialistickým vládám, kteří nechtějí podepřít boj utiskovaných národů „svých“ kolonií za vysvobození z útisku, za jejich státní osamostatnění.

Bez takového boje je nemožná výchova dělnické třídy panujících národů v duchu skutečného internacionalismu, v duchu sblížení s pracujícími masami závislých zemí a kolonií, v duchu skutečné přípravy proletářské revoluce. Revoluce v Rusku by nebyla zvítězila a Kolčak s Denikinem by nebyli poraženi, kdyby se ruský proletariát nebyl těšil sympatiím a podpoře utiskovaných národů bývalé ruské říše. Aby však získal sympatie a podporu těchto národů, musel především rozbít okovy ruského imperialismu a vysvobodit tylo národy z národnostního útisku.

Jinak by bylo nemožné upevnit sovětskou moc, vypěstovat skutečný internacionalismus a vytvořit onu skvělou organisaci spolupráce národů, která se nazývá Svazem sovětských socialistických republik a která je živým předobrazem budoucího sjednocení národů v jednotném světovém hospodářství.

Z toho vyplývá nezbytnost boje proti národní uzavřenosti, omezenosti a výlučnosti socialistů utiskovaných zemí, kteří se nechtějí povznést nad výši své národní zvoničky a nechápou spojitost osvobozenského hnutí své země s proletářským hnutím panujících zemí.

Bez takového boje je nemožné uhájit samostatnou politiku proletariátu utiskovaných národů a jeho třídní solidaritu s proletariátem panujících zemí v boji za svržení společného nepřítele, v boji za svržení imperialismu, bez takového boje by byl internacionalismus nemožný.

Taková je cesta výchovy pracujících mas panujících a utiskovaných národů v duchu revolučního internacionalismu.

O této dvoustranné komunistické výchově dělnictva v duchu internacionalismu Lenin praví:

„Může být tato výchova … u národů velkých a utiskujících konkretně stejná jako u národů malých, utiskovaných, u národů anektujících jako u národů anektovaných?

Zřejmě, že nikoli. Cesta k témuž cíli, k úplné rovnoprávnosti, k nejužšímu sblížení a pozdějšímu splynutí všech národů, vede zde zřejmě různými konkretními stezkami, asi tak jako, řekněme, k bodu, který je uprostřed této stránky, vede čára nalevo od jednoho jejího kraje a napravo od okraje protilehlého. Jestliže socialista velkého, utiskujícího a anektujícího národa, vyslovující se povšechně pro splynutí národů, zapomene byť na chvíli, že „jeho“ Mikuláš II., „jeho“ Vilém, Jiří, Poincaré a j. jsou rovněž pro splynutí s malými národy (pomocí anexí) — Mikuláš II. pro „splynutí“ s Haličí, Vilém II. pro „splynutí“ s Belgií a pod. — bude takový socialista v theorii směšným doktrinářem a v praxi pomocníkem imperialismu.

Hlavní důraz při internacionalistické výchově dělnictva v utiskujících zemích je nutno bezpodmínečně klást na propagaci a obhajobu svobody oddělení utiskovaných zemí. Jinak by to nebyl internacionalismus. Jsme oprávněni a povinni pranýřovat kteréhokoli socialistu utiskujícího národa, jenž nedělá takovou propagandu, jako imperialistu a ničemu. To je naprosto nutné, i kdyby případ oddělení byl před socialismem možný a „uskutečnitelný“ jen v jednom z tisíce případů…

Naopak, socialista malého národa musí klást hlavní důraz ve své agitaci na druhé slovo naší obecné formule: „dobrovolné sjednocení“ národů. Může, aniž se zpronevěří svým povinnostem internacionalisty, být jak pro politickou nezávislost svého národa, tak pro jeho přivtělení k sousednímu státu X, Y, Z a pod. V každém případě musí však bojovat proti malonárodní omezenosti, uzavřenosti a výlučnosti, musí se zasazovat o to, aby bylo dbáno celku a všeobecnosti, aby zvláštní zájmy byly podřizovány zájmům všeobecným.

Lidé, kteří nepromyslili otázku, shledávají „rozpor“ v tom, že socialisté utiskujících národů mají trvat na „svobodě oddělení“, kdežto sociální demokraté utiskovaných národů na „svobodě sjednocení. Trochu přemýšlení však ukáže, že jiné cesty k internacionalismu a splynutí národů, jiné cesty z nynější situace k tomuto cíli není a být nemůže“ (viz sv. XIX, str. 261—262).

VII
STRATEGIE A TAKTIKA

Z tohoto thematu vyjímám šest otázek: a) strategie a taktika jako nauka o vedení třídního boje proletariátu; b) etapy revoluce a strategie; c) přílivy a odlivy hnutí a taktika; d) strategické vedení; e) taktické vedení; f) reformismus a revolucionismus.

1. Strategie a taktika jako nauka o vedení třídního boje proletariátu

Období panství II. Internacionály bylo prevážně obdobím budování a školení proletářských armád v poměrech více měně klidného vývoje. Bylo to období parlamentarismu jako převládající formy třídního boje, Otázky velikých třídních srážek, přípravy proletariátu na revoluční zápasy, otázky cest vybojování diktatury proletariátu nebyly tehdy, jak se zdálo, na pořadu dne. Úkolem bylo využít všech možností legálního vývoje pro budování a školení proletářských armád, využít parJamentarismu podle toho, jak toho vyžadovala situace, za které proletariát byl, a jak se zdálo, měl zůstat v postavení oposice.

Není třeba dokazovat, že v takovém období a při takovém pojetí úkolů proletariátu nemohlo být ani ucelené strategie, ani propracované taktiky. Byly náznaky, jednotlivé myšlenky o taktice a strategii, taktiky a strategie však nebylo.

Neodpustitelný hřích II. Internacionály není v tom, že prováděla svého času taktiku využití parlamentních forem boje, nýbrž v tom, že přeceňovala jejich význam, že je pokládala málem za jediné, a když nastalo období otevřených revolučních zápasů a otázka mimoparlamentních forem. boje se dostala na první místo, odvrátily se strany II, Internacionály od nových úkolů; nepřijaly je.

Teprve v dalším období, v období otevřených akcí proletariátů, v období proletářské revoluce, kdy se otázka svržení buržoasie stala otázkou přímé praxe, kdy se problém záloh proletariátu (strategie) stal jedním z nejožehavějších problémů, kdy se všechny formy boje a organisace — i parlamentní, i mimoparlamentní (taktika — projevily úplně jasně, teprve v tomto období bylo možno vytvořit ucelenou strategii a propracovanou taktiku boje proletariátu. Marxovy a Engelsovy geniální ideje o taktice a strategii, zahrabané oportunisty II. Internacionály, vytáhl Lenin na světlo právě v tomto období. Lenin se však neomezil jen na obnovu jednotlivých taktických pouček Marxových a Engelsových. Rozvinul je dále a doplnil novými ideami a poučkami, a to všecko spojil v systém pravidel a zásadních směrnic o vedení třídního boje proletariátu. Leninovy brožury, jako „Co dělat?“, „Dvě taktiky“, „Imperialismus“, „Stát a revoluce“, „Proletářská revoluce a renegát Kautský“, „Dětská nemoc“, budou nesporně nejcennějším přínosem, obohacujícím všeobecnou klenotnici marxismu, jeho revoluční arsenál. Strategie a taktika leninismu je nauka o vedení revolučního boje proletariátu,

2. Etapy revoluce a strategie

Strategie je stanovení směru „hlavního náporu proletariátu na podkladě určité etapy revoluce, vypracování patřičného plánu rozestavení revolučních sil (hlavních a vedlejších záloh), boj za provedení tohoto plánu v celém průběhu určité etapy revoluce.

Naše revoluce prošla již dvěma etapami a vstoupila po říjnovém převratu do třetí etapy. Podle toho se změnila i strategie.

První etapa. Od roku 1903 do února 1917. Cíl: svrhnout carismus, úplně vymýtit pozůstatky středověkých poměrů. Hlavní síla revoluce: proletariát. Nejbližší záloha: rolnictvo. Směr hlavního náporu: isolace liberálně monarchistické buržoasie, snažící se ovládnout rolnictvo a ukončit revoluci dohodou s carismem. Plán rozestavení sil: svazek dělnické třídy s rolnictvem. „Proletariát musí dovést demokratický převrat do konce tím, že získá na svou stranu masu rolnictva, aby mocí potlačil odpor samovlády a paralysoval kolísavost buržoasie“ (viz Lenin, sv. VII, str. 96).

Druhá etapa. Od března 1917 do října 1917. Cíl: svrhnout imperialismus v Rusku a vyprostit se z imperialistické války. Hlavní síla revoluce: proletariát. Nejbližší záloha: chudé rolnictvo. Proletariát sousedních zemí jako pravděpodobná záloha. Protáhnuvší se válka a krise imperialismu jako příznivá okolnost. Směr hlavního náporu: isolace maloburžoasní demokracie (menševiků, eserů), snažící se ovládnout pracující masy rolnictva a ukončit revoluci dohodou s imperialismem. Plán rozestavení sil: svazek proletariátu s chudým rolnictvem. „Proletariát musí provést socialistický převrat tím, že získá na svou stranu masu poloproletářských živlů obyvatelstva, aby mocí zlomil odpor buržoasie a paralysoval kolísavost rolnictva a drobné buržoasie“ (viz tamtéž).

Třetí etapa. Začala po říjnovém převratu. Cíl: upevnit diktaturu proletariátu v jedné zemi a využít jí jako opory k svržení imperialismu ve všech zemích. Revoluce překračuje rámec jedné země, začala epocha světové revoluce, Hlavní síly revoluce: diktatura proletariátu v jedné zemi, revoluční hnutí proletariátu ve všech zemích. Hlavní zálohy: poloproletářské a malorolnické masy ve vyspělých zemích, osvobozenské hnutí v koloniích a závislých zemích. Směr hlavního náporu: isolace maloburžoasní demokracie, isolace stran II. Internacionály, které jsou hlavní oporou politiky dohody s imperialismem. Plán rozestavení sil: svazek proletářské revoluce s osvobozenským hnutím kolonií a závislých zemí.

Strategie má na zřeteli hlavní síly revoluce a jejich zálohy. Mění se v souvislosti s přechodem revoluce z jedné etapy do druhé, zůstávajíc za celého trvání určité etapy v základě nezměněna.

3. Přílivy a odlivy hnutí a taktika

Taktika je určení linie postupu proletáriátu pro poměrně krátkou dobu přílivu nebo odlivu hnutí, rozmachu nebo úpadku revoluce, úsilí o provedení této linie nahrazováním starých forem boje a organisace formami novými, starých hesel hesly novými, spojováním těchto forem atd. Je-li cílem strategie vyhrát válku, řekněme, proti carismu nebo proti buržoasii, dovést boj proti carismu nebo buržoasii do konce, klade si taktika méně podstatné cíle, neboť se snaží vyhrát nikoli válku vůbec, nýbrž ta neb ona utkání, ty neb ony boje, provést úspěšně ty neb ony kampaně, ty neb ony akce, odpovídající konkretní situaci v době určitého vzestupu nebo úpadku revoluce. Taktika je část strategie, část jí podřízená a pomáhající jí.

Taktika se mění podle toho, máme-li příliv nebo odliv revoluce. Zatím co v období první etapy revoluce (1903—únor 1917) zůstával strategický plán nezměněn, měnila se taktika v této době několikráte. V období 1903—1905 byla taktika strany útočná, neboť byl příliv revoluce, hnutí bylo na vzestupu a taktika musela přihlížet k této skutečnosti. Ve shodě s tím byly také formy boje formami revolučními, odpovídajícími požadavkům přílivu revoluce. Místní politické stávky, politické demonstrace, politická generální stávka, bojkot dumy, povstání, bojovná revoluční hesla — takové byly navzájem se střídající formy boje v tomto období. V souvislosti s formami boje se tehdy změnily také formy organisace. Závodní výbory, rolnické revoluční výbory, stávkové výbory, sověty dělnických zástupců, více mé61 ně legální dělnická strana — takové byly formy organisace v tomto období.

V období 1907—1912 byla strana nucena přejít k taktice ústupu, neboť tehdy byl úpadek revolučního hnutí, odliv revoluce, a taktika musila počítat s touto skutečností. Ve shodě s tím se změnily také formy boje, stejně jako formy organisace. Místo bojkotu dumy — účast v dumě, místo otevřených revolučních akcí mimo dumu —akce v dumě a činnost v dumě, místo generálních politických stávek — dílčí hospodářské stávky nebo prostě tišina. Je pochopitelné, že strana musila přejít v tomto období do illegality, že masové revoluční organisace byly nahrazeny kulturně osvětovými, družstevními, podpůrnými a jinými legálními organisacemi.

Totéž platí o druhé a třetí etapě revoluce, za kterých se taktika měnila mnohokrát, kdežto strategické plány zůstávaly nezměněny.

Taktika má na zřeteli formy boje a formy organisace proletariátu, jejich střídání, jejich spojování. Na podkladě určité „etapy revoluce se může taktika měnit několikrát, podle toho, máme-li příliv nebo odliv revoluce, podle toho, máme-li rozmach nebo úpadek revoluce.

4. Strategické vedení

Zálohy revoluce bývají:

přímé: a) rolnictvo a vůbec přechodné vrstvy ve vlastní zemi; b) proletariát sousedních zemí; c) revoluční hnutí v koloniích a závislých zemích; d) vymoženosti a úspěchy diktatury proletariátu — jichž části se může proletariát na čas zříci, když si byl zajistil převahu sil, aby tím podplatil silného odpůrce a získal oddech;

nepřímé: a) rozpory a konflikty mezi neproletářskými třídami ve vlastní zemi, kterých může proletariát využít k oslabení odpůrce a k posílení svých záloh; b) rozpory, konflikty a války (např. imperialistická válka) mezi buržoasními státy, nepřátelskými státu proletářskému, kterých může proletariát využít při svém útoku nebo při manévrování za vynuceného ústupu.

O přímých zálohách netřeba se šířit, poněvadž jejich význam je každému jasný. Pokud jde o zálohy nepřímé, jejichž význam není vždy jasný, je třeba říci, že mívají někdy pro průběh revoluce výjimečný význam. Není možno popírat obrovský význam na př. konfliktu mezi maloburžoasní demokracií (esery) a liberálně monarchistickou buržoasií (kadety) za prvé revoluce a po ní, který nesporně velmi přispěl k vyproštění rolnictva z vlivu buržoasie. Ještě méně by bylo odůvodněno popírat obrovský význam války na život a na smrt mezi hlavními skupinami imperialistů v období říjnového převratu, kdy imperialisté, zaměstnaní vzájemnou válkou, neměli možnost soustředit síly proti nedávno ustavené vládě sovětů, kdežto proletariát právě proto nabyl možnosti začít náležitě organisoval své síly,

Upevňovat svou moc a připravit úplnou porážku Kolčaka a Denikina. Je třeba mít za to, že nyní, kdy se rozpory mezi imperialistickými skupinami stále prohlubují a nová válka mezi nimi se stává neodvratnou, budou mít takové zálohy pro proletariát stále větší význam.

Úkol strategického vedení záleží v tom, aby se správně využilo všech těchto záloh k dosažení hlavního cíle revoluce v určité etapě jejího vývoje.

V čem záleží správné využití záloh?

V splnění některých nezbytných podmínek, z nichž nutno pokládat za hlavní tyto podmínky:

Za prvé. Soustředění hlavních sil revoluce v rozhodující chvíli na místě pro odpůrce nejchoulostivějším, kdy revoluce už dozrála, kdy útok je v plném proudu, kdy povstání tluče na dveře a kdy stahování záloh k předvoji je rozhodující podmínkou úspěchu. Za příklad, ukazující takové využití záloh, je možno pokládat strategii strany v období od dubna do října 1917. Není pochyby, že nejchoulostivějším místem odpůrcovým byla v tomto období válka. Není pochyby, že právě na podkladě této otázky jako otázky základní shromáždila strana kolem proletářského předvoje nejširší masy obyvatelstva. Strategie strany v tomto období záležela v tom, aby učíc předvoj pouličním akcím manifestacemi a demonstracemi, stahovala zároveň k předvoji zálohy přes sověty v zázemí a přes výbory vojáků na frontě. Výsledek revoluce ukázal, že záloh se využilo správně.

O této podmínce strategického využití sil revoluce praví Lenin, parafrázuje známé Marxovy a Engelsovy poučky o povstání:

„Nikdy si nezahrávat s povstáním, a když je zahajováno, dobře si uvědomovat, že je nutno jít do všech důsledků. Je nutno shromáždit velikou přesilu na rozhodujícím místě, v rozhodující chvíli, neboť jinak nepřítel, lépe vycvičený a zorganisovaný, zničí povstalce. Jakmile je povstání zahájeno, je třeba jednat s největší rozhodností a bezpodmínečně, stůj co stůj přejít do útoku. „Obrana je smrt ozbrojeného povstání.“ Je třeba se snažit nepřítele překvapit, vystihnout okamžik, kdy jeho vojska jsou rozptýlena. Je třeba dosahovat každodenně třeba i malých úspěchů (lze říci: každou hodinu, jde-li o jedno město) a udržovat stůj co stůj „morální převahu.“ (viz sv. XXI, str. 319—320).

Za druhé. Chvíle pro rozhodující úder, chvíle pro zahájení „povstání musí být zvolena v uvážení toho, že krise už dostoupila vrcholu, že předvoj je odhodlán bít se do konce, že záloha je odhodlána podepřít předvoj a že v řadách protivníkových zavládl krajní zmatek. Rozhodující utkání — praví Lenin — možno považovat za úplně dozrálé, jestliže:

„všechny nám nepřátelské třídní síly byly dostatečnou měrou uvedeny ve zmatek, dostatečně se navzájem porvaly, sdostatek se vyčerpaly bojem přesahujícím jejich síly“; jestliže „všechny kolísající, nejisté, nestálé, střední živly — t. j. drobná buržoasie, maloburžoasní demokracie na rozdíl od buržoasie — se už dostatečně před lidem demaskovaly, dostatečně se zkompromitovaly svým bankrotem v praxi“; jestliže „v proletariátu vznikla a mocně se vzmáhá masy uchvacující touha podepřít nejráznější, obětavé a odvážné revoluční akce proti buržoasii. Jsou-li dány tylo podmínky, je doba zralá pro revoluci. Pak — jestliže jsme správně posoudili všechny už nastíněné… podmínky a správně zvolili chvíli — je naše vítězství jisté“ (viz sy. XXV, str. 229).

Za vzor takové strategie je možno pokládat provedení říjnového povstání.

Nedbání této podmínky vede k nebezpečné chybě, zvané „ztrátou tempa“, kdy se strana opožďuje za vývojem hnutí nebo daleko předbíhá, čímž vzniká nebezpečí nezdaru. Za příklad takové „ztráty tempa“, za příklad toho, jak se nemá volit chvíle povstání, je nutno pokládat pokus jedné části soudruhů zahájit povstání zatčením účastníků Demokratické porady v srpnu 1917, kdy bylo v sovětech cítit ještě kolísání, kdy fronta stála ještě na rozcestí, kdy zálohy nebyly ještě staženy k předvoji.

Za třetí. Neochvějné provádění už nastoupeného kursu přes všechny obtíže a komplikace na cestě k cíli, což je nezbytné proto, aby předvoj nepouštěl se zřetele hlavní cíl boje a aby masy, jdouce k tomuto cíli a snažíce se seskupovat kolem předvoje, nescházely s cesty. Nedbání této podmínky vede k ohromné chybě, dobře známé námořníkům pod názvem „ztráta kursu“. Za příklad takové „ztráty kursu“ je nutno pokládat chybný postup naší strany bezprostředně po Demokratické poradě, kdy se naše strana rozhodla pro účast v předparlamentu. Strana jako by v této chvíli zapomněla, že předparlament je pokusem buržoasie převést zemi s cesty sovětů na cestu buržoasního parlamentarismu, že účast strany v takové instituci může způsobit zmatek a svést s cesty dělníky a rolníky, vedoucí revoluční boj pod heslem „Všecku moc sovětům“. Tato chyba byla napravena, když bolševici z předparlamentu odešli.

Za čtvrté. Manévrování zálohami, vypočtené na správný ústup, když je nepřítel silný, když je ústup nevyhnutelný, když je zřejmě nevýhodné podstoupit boj vnucovaný odpůrcem, když se ústup stává za určitého vzájemného poměru sil jediným prostředkem, jak vést předvoj z dosahu nepřítele a zachovat mu zálohy.

„Revoluční strany — praví Lenin — se musí doučovat. Učily se útočit. Nyní musí pochopit, že tuto znalost nutno doplnit znalostí, jak správněji ustupovat. Musí pochopit — a revoluční třída se učí chápat na podkladě vlastních trpkých zkušeností — že nemůže zvítězit ten, kdo se nenaučil správně útočit a správně ustupovat“ (víz svy. XXV, str. 177).

Cílem takové strategie je získat čas, desorganisovat protivníka a nabrat sil, aby se pak přešlo k útoku.

Za vzor takové strategie je možno pokládat uzavření brestlitevského míru, který umožnil straně získat čas, využít srážek v táboře imperialismu, desorganisovat síly protivníkovy, udržet si podporu rolnictva a nabrat sil k přípravě útoku proti Kolčakovi a Denikinovi.

„Uzavíráme-li separátní mír — pravil tehdy Lenin — zbavujeme se měrou za nynější situace pokud možno nejvyšší obou proti sobě válčících imperialistických skupin, využíváme jejich nepřátelství a války — která jim ztěžuje dohodnout se proti nám — čímž se nám na jistou dobu uvolňují ruce, abychom pokračovali v socialistické revoluci a upevnili ji“ (viz sv. XXII, str. 198).

„Nyní i největší hlupák uznal — pravil Lenin tři léta po brest-litevském míru — že „brest-litevský mír“ byl ústupkem, který posílil nás a rozdrobil síly mezinárodního imperialismu“ (viz sv, XXVII, str. 7).

Takové jsou hlavní podmínky, zajišťující správnost strategického vedení.

5. Taktické vedení

Taktické vedení je část strategického vedení, část podřízená jeho úkolům a požadavkům. Úkol taktického vedení záleží v tom, ovládnout všechny formy boje a organisace proletariátu a zajistit jejich správné využití, aby se dosáhlo za určitého vzájemného poměru sil nejpříznivějších výsledků, nezbytných k přípravě strategického úspěchu,

V čem záleží správné využití forem boje a organisace proletariátu?

V splnění některých nezbytných podmínek, z nichž za hlavní třeba pokládat tyto:

Za prvé. Vyzdvihnout do popředí právě ony formy boje a organisace, které nejlépe odpovídají podmínkám určitého přílivu nebo odlivu hnutí a jsou s to usnadnit a zajistil přivedení mas k revolučním posicím, přivedení milionových mas k frontě revoluce, jejich rozestavění na frontě revoluce.

Nejde o to, aby si avantgarda uvědomila, že je nemožné zachovat staré řády a že je nutno je svrhnout. Jde o to, aby masy, milionové masy pochopily tuto nutnost a byly ochotny podepřít avantgardu. Avšak pochopit to mohou masy jedině na podkladě vlastních zkušeností. Naším úkolem je umožnit milionovým masám, aby se na podkladě vlastních zkušeností přesvědčily o nutnosti svržení staré moci, vyzdvihnout takové metody boje a takové formy organisace, které by masám usnadnily přesvědčit se na podkladě zkušeností o správnosti revolučních hesel.

Avantgarda by se odtrhla od dělnické třídy a dělnická třída by pozbyla spojení s masami, kdyby se byla strana nerozhodla svého času zúčastnit se dumy, kdyby se byla nerozhodla soustředit síly na činnost v dumě a rozvinout boj na podkladě této práce, aby lak usnadnila masám přesvědčit se na podkladě vlastních zkušeností, že duma není k ničemu, že kadetské sliby jsou lživé, že není možno dohodnout se s carismem, že svazek rolnictva s dělnickou třídou je nezbytný. Bez zkušeností mas v období dumy bylo by nemožno demaskovat kadety a dosáhnout hegemonie proletariátu.

Nebezpečnost taktiky otzovismu¹ záležela v tom, že hrozila odtrhnout avantgardu od jejích milionových záloh.

1 Otzovisté (od ruského slova „otozvať“) — přívrženci oportunistického maloburžoasního směru v řadách bolševické strany, který vznikl v letech reakce (1908—1912). Otzovisté se dožadovali, aby sociálně demokratičtí poslanci byli ze Státní dumy odvolání a aby se upustilo od práce v odborech a v jiných legálních dělnických organisacích. (Pozn. Překl.)

Strana by se byla odtrhla od dělnické třídy a dělnická třída by byla pozbyla vlivu v širokých masách rolníků a vojáků, kdyby byl proletariát šel v šlépějích levých komunistů, kteří vyzývali k povstání v dubnu 1917, když se menševici a eseři ještě nedemaskovali jako přívrženci války a imperialismu, kdy se masy ještě nepřesvědčily na podkladě vlastních zkušeností o lživosti menševicko-eserského řečňování o míru, půdě a svobodě. Bez zkušeností mas v období kerenštiny nebyli by menševici a eseři isolování a diktatura proletariátu by byla nemožná. Proto taktika „trpělivého vysvětlování“ chyb maloburžoasních stran a otevřeného boje v sovětech byla taktikou jedině správnou.

Nebezpečí taktiky levých komunistů záleželo v tom, že hrozila přeměnit stranu z vůdkyně proletářské revoluce v hlouček nerozumných spiklenců, nemajících žádné opory.

„Zvítězit s pouhou avantgardou — praví Lenin — nelze. Vrhnout do rozhodujícího boje jen pouhou avantgardu, dokud celá třída, dokud široké masy buď avantgardu přímo nepodporují, nebo alespoň nezachovávají blahovolnou neutralitu vůči ní… bylo by nejen hloupostí, nýbrž i zločinem. Aby však opravdu celá třída, opravdu široké masy pracujících a kapitálem ujařmených dospěly k této posici, k tomu nestačí pouhá propaganda a pouhá agitace. K tomu je třeba vlastních politických zkušeností těchto mas. To je základní zákon všech velikých revolucí, který byl nyní neobyčejně přesvědčivě a výrazně potvrzen nejen událostmi v Rusku, nýbrž i v Německu. Nejen málo kulturní, často negramotné masy v Rusku, nýbrž i vysoce kulturní, všeobecně gramotné masy v Německu musily na vlastní kůži pocítit veškerou bezmocnost, veškerou bezcharakternost, veškerou bezradnost, veškeré přisluhování buržoasii, celou ničemnost vlády rytířů II. Internacionály, veškerou nevyhnutelnost diktatury krajních reakcionářů (Kornilova v Rusku, Kappa a spol. v Německu) jako jedinou alternativu proti diktatuře proletariátu, aby se rozhodně přiklonily ke komunismu“ (víz sv. XXV, str, 228).

Za druhé. Najít v každé situaci zvláštní článek v řetězu procesů, jehož uchopením bude možno udržel celý řetěz a připravit podmínky pro dosažení strategického úspěchu.

Jde o to, vybrat z několika úkolů, které stranu očekávají, právě onen nejbližší úkol, jehož vyřešení je nejdůležitější a jehož provedení zajišťuje úspěšné vyřešení ostatních nejbližších úkolů.

Význam této poučky by bylo možno prokázat na dvou příkladech, ze kterých jeden by bylo možno vzít z dávné minulosti období tvoření strany) a druhý z nejbližší nám přítomnosti období nové hospodářské politiky).

V období tvoření strany, kdy nesčetné množství kroužků a organisací nebylo ještě navzájem spojeno, kdy hokynaření a kroužkaření rozleptávaly stranu shora až dolů, kdy ideová rozháranost byla charakteristickým rysem vnitrostranického života — v tomto období hlavním článkem a hlavním úkolem v řetězu článků a v řetězu úkolů, které tehdy stranu očekávaly, bylo vytvořit celoruský nelegální časopis. Proč? Protože jedině s pomocí celoruského nelegálního časopisu bylo za tehdejších poměrů možno vytvořit harmonicky spolupracující jádro strany, schopné spojit vjedno nesčíslné kroužky a organisace, připravit podmínky ideové a taktické jednoty a položit takto základ k vytvoření skutečné strany.

V období přechodu od války k hospodářské výstavbě, kdy průmysl živořil pod tíží rozvratu a kdy zemědělství trpělo nedostatkem průmyslových výrobků, kdy se semknutí státního průmyslu s rolnickým hospodářstvím stalo základním předpokladem úspěšného budování socialismu, v tomto období hlavním článkem v řetězu procesů, hlavním úkolem mezi jinými úkoly bylo zvelebování obchodu. Proč? Protože za podmínek nové hospodářské politiky není semknutí průmyslu s rolnickým hospodářstvím možné jinak než s pomocí obchodu, protože výroba bez odbytu značí za nové hospodářské politiky smrt průmyslu, protože průmysl je možno rozšířit jedině rozšířením odbytu na podkladě rozvoje obchodu, protože jedině tehdy, upevníme-li se v oblasti obchodu, jedině tehdy, zvládneme-li obchod, jedině tehdy, ovládneme-li tento článek, bude možno doufat, že semkneme průmysl s rolnickým trhem a úspěšně rozřešíme jiné nejbližší úkoly, aby tak byly vytvořeny podmínky k vybudování základu socialistické ekonomiky.

„Nestačí být revolucionářem a přívržencem socialismu nebo komunistou vůbec… — praví Lenin. — Je zapotřebí umět nalézt v kterékoli chvíli onen zvláštní článek řetězu, kterého se musíme vší silou chopit, abychom udrželi v rukou celý řetěz a připravili bezpečný přechod k dalšímu článku“,… „V nynější situaci … je tímto článkem oživení vnitřního obchodu a jeho správná státní regulace (usměrnění). V historickém řetězu událostí, v přechodných formách našeho socialistického budování v letech 1921—1922, je obchod oním „článkem“, „kterého se musíme vší silou chopit…“ (viz sv. XXVII, str. 82).

Takové jsou hlavní podmínky, zajišťující správnost taktického vedení.

6. Reformismus a revolucionismus

Čím se liší revoluční taktika od taktiky reformistické?

Někteří lidé soudí, že leninismus je proti reformám, proti kompromisům a dohodám vůbec. To je naprosto nesprávné. Bolševici jsou si jako každý jiný vědomi, že v jistém smyslu „každý dar je vítán“, že za určitých okolností reformy vůbec, kompromisy a dohody zvláště, jsou nezbytné a užitečné.

„Vést válku — praví Lenin — za svržení mezinárodní buržoasie, válku stokrát obtížnější, delší a složitější než nejúpornější z obvyklých válek mezi státy, a předem se přitom zříkat lavírování, využívání zájmových rozporů (byť dočasných) mezi nepřáteli, dohodování a kompromisů s eventuálními (byť dočasnými, nestálými, kolísajícími a podmíněnými) spojenci — není to krajně směšné? Není to něco podobného, jako kdybychom za namáhavého výstupu na ještě neprozkoumanou horu, na kterou dosud nikdo nevystoupil, předem odmítli jít tu a tam oklikou, vracet se někdy zpět, opouštět jednou zvolený směr a zkoušet různé jiné směry?“ (Viz sv. XXV., str 210.)

Nejde tu zřejmě o reformy nebo kompromisy a dohody, nýbrž o to, jak lidé reforem a dohod používají.

Pro reformistu je reforma všecko, kdežto revoluční činnost něčím vedlejším, něčím pro diskusi pro odvrácení pozornosti. Proto reforma za reformistické taktiky při existenci buržoasní moci se mění nezbytně v prostředek upevnění této moci, v prostředek rozkladu revoluce.

Pro revolucionáře je však naopak hlavní věcí revoluční práce, a nikoli reforma, pro něho je reforma vedlejším produktem revoluce. Proto se reforma za revoluční taktiky při existenci buržoasní moci mění přirozeně v prostředek rozkladu této moci, v prostředek upevnění revoluce, v opěrný bod k dalšímu rozvíjení revolučního hnutí.

Revolucionář přijme reformu proto, aby jí využil jako prostředku pro spojování legální činnosti s činností nelegální, aby jí použil jako krytu k posílení nelegální činnosti za účelem revoluční přípravy mas k svržení buržoasie.

V tom je podstata revolučního využití reforem a dohod v poměrech imperialismu.

Reformista naopak přijme reformy proto, aby upustil od veškeré nelegální činnosti, aby zhatil přípravu mas k revoluci a hověl si ve stínu „darované“ reformy.

V tom je podstata reformistické taktiky.

Tak je tomu s reformami a dohodami v poměrech imperialismu,

Věc se však poněkud mění po svržení imperialismu, za diktatury proletariátu. Za jistých podmínek, v jisté situaci může být proletářská moc přinucena sejít dočasně s cesty revoluční přestavby dosavadních řádů na cestu jich postupného přetváření, „na cestu reformistickou“, jak přáví Lenin v známém článku „O významu zlata“, na cestu obchvatných manévrů, na cestu reforem a ústupků neproletářským třídám, aby tím tyto třídy rozložila, aby revoluci poskytla oddech, čas k sebrání sil a připravila podmínky pro nový útok. Není možno popírat, že tato cesta je v jistém smyslu cestou reformistickou. Je třeba jedině mít na paměti, že zde máme jednu podstatnou zvláštnost, tkvící v tom, že reforma pochází v tomto případě od proletářské moci, že upevňuje proletářskou moc, že jí skýtá nezbytný oddech, že jejím úkolem je rozložit nikoli revoluci, nýbrž neproletářské třídy.

Reforma se za těchto podmínek zvrací tudíž ve svůj protiklad.

Provádění takové politiky proletářskou mocí se stává možným proto a jedině proto, že rozmach revoluce v předcházejícím období byl tak velký a poskytl proto tak široký prostor, že při záměně taktiky útoku taktikou dočasného ústupu, taktikou obchvatných manévrů je kam ustoupit.

Byly-li tedy dříve, za buržoasní moci, reformy vedlejším produktem revoluce, pak nyní, za diktatury proletariátu, zdrojem reforem jsou revoluční vymoženosti proletariátu, reserva nahromadivší se v rukou proletariátu, kterou skýtají tyto vymoženosti.

„Poměr mezi reformami a revolucí — praví Lenin — je přesně a správně definován jedině marxismem, při čemž Marx mohl tento poměr vidět jen s jedné strany, totiž v poměrech, které předcházely prvnímu, poněkud pevnějšímu a poněkud trvalejšímu vítězství proletariátu, třebas jenom v jediné zemi. Za takových okolností základem správného poměru bylo: reformy jsou vedlejším produktem revolučního třídního boje proletariátu … Po vítězství proletariátu třebas jenom v jedné zemi se objevuje v poměru mezi reformami a revolucí nový prvek. Zásadně věc zůstává při starém, avšak co do formy nastává změna, kterou Marx sám předvídat nemohl, kterou je však možno pochopit jedině na podkladě marxistické filosofie a politiky … Po vítězství jsou (t. j. reformy — J. St.) (zůstávajíce v mezinárodním měřítku týmž „vedlejším produktem“) pro zemi, v které bylo vydobyto vítězství, kromě toho nezbytným a oprávněným oddechem v případech, kdy se sil po jich maximálním vypětí zjevně nedostává k revolučnímu provedení toho neb onoho přechodu. Vítězství přinese takovou „reservu sil“, že je z čeho udržet se dokonce i za vynuceného ústupu udržet se jak materiálně, tak i morálně“ (viz sv. XXVII, str. 84—85).

VIII
STRANA

V období předrevolučním, v období více méně klidného vývoje, kdy strany II. Internacionály byly v dělnickém hnutí vévodící silou a parlamentní formy boje byly pokládány za formy hlavní — v těchto poměrech strana neměla a nemohla mít onoho velikého a rozhodujícího významu, kterého nabyla potom, za otevřených revolučních bitev. Když Kautský obhajuje II. Internacionálu před útoky, praví, že strany II. Internacionály jsou nástrojem míru, a ne války, že právě proto nebyly s to podniknout něco vážného za války, v období revolučních akcí proletariátu. To je naprosto správné. Co to však znamená? To znamená, že se strany II. Internacionály nehodí pro revoluční boj proletariátu, že to nejsou bojeschopné strany proletariátu, vedoucí dělnictvo k moci, nýbrž volební aparát, přizpůsobený potřebám parlamentních voleb a parlamentních bojů. Tím se také vlastně vysvětluje fakt, že v období panství oportunistů II. Internacionály byla základní politickou organisací proletariátu nikoli Strana, nýbrž parlamentní frakce. Je známo, že v praxi byla Strana v tomto období přívěskem a pomocným orgánem parlamentní frakce, Není třeba dokazovat, že za takových poměrů a s takovou stranou v čele nemohlo být ani řeči o přípravě proletariátu k revoluci.

Věc se však od základu změnila, když nastalo nové období. Nové období je obdobím otevřených srážek tříd, obdobím revolučních akcí proletariátu, obdobím proletářské revoluce, obdobím přímé přípravy sil k svržení imperialismu, k uchopení moci proletariátem. Toto období ukládá proletariátu nové úkoly, úkol přebudovat celou činnost strany novým, revolučním způsobem, vychovávat dělnictvo v duchu revolučního boje o moc, školit a shromažďovat zálohy, utvářet svazek s proletáři sousedních zemí, navázat pevné spojení s osvobozenským hnutím kolonií a závislých zemí atd. Domnívat se, že tyto nové úkoly mohou být vyřešeny silami starých sociálně demokratických stran, vychovaných v klidných poměrech parlamentarismu, znamená odsoudit se k beznadějnému zoufalství a k neodvratné porážce. Mít takové úkoly před sebou a ponechat přitom vedení starým stranám, znamená být naprosto beze zbraně. Není třeba dokazovat, že se proletariát s takovým stavem smířit nemohl.

Z toho vyplývá, že je třeba nové strany, strany bojeschopné, strany revoluční, tak nebojácné, aby vedla proletáře do boje o moc, tak zkušené, aby se dovedla orientovat v složitých poměrech revoluční situace, a tak pružně, aby se vyhnula všelikým úskalím na cestě k cíli.

Bez takové strany není ani pomyšlení na svržení imperialismu a na vydobytí diktatury proletariátu.

Touto novou stranou je strana leninismu.

V čem jsou zvláštní vlastnosti této nové strany?

1. Strana jako předvoj dělnické třídy

Strana musí být především předním oddílem dělnické třídy. Strana musí vstřebat všechny nejlepší živly dělnické třídy, jejich zkušenost, jejich revolučnost, jejich obětavou oddanost věci proletariátu. Aby však byla strana vskutku předvojem, musí být vyzbrojena revoluční theorií, znalostí zákonů hnutí, znalostí zákonů revoluce. Jinak není s to řídit boj proletariátu, vést proletariát. Strana nemůže být skutečnou stranou, omezuje-li se na zaznamenávání toho, co masa dělnické třídy prožívá a myslí, je-li ve vleku živelného hnutí, nedovede-li překonat nehybnost a politickou netečnost živelného hnutí, nedovede-li se povznést nad chvilkové zájmy proletariátu, nedovede-li povznést masy na úroveň třídních zájmů proletariátu. Strana musí stát v čele dělnické třídy, musí vidět dále než dělnická třída, musí vést proletariát a nesmí být ve vleku živelného hnutí; Strany II. Internacionály, propagující „chvostismus“, jsou nositelkami buržoasní politiky, odsuzující proletariát k tomu, aby byl nástrojem v rukou buržoasie. Jedině strana, která zaujala stanovisko předvoje proletariátu a je s to povznášet masy na úroveň třídních zájmů proletariátu, jedině taková strana může strhnout dělnickou třídu s cesty tradeunionismu a učinit ji samostatnou politickou silou. Strana je politickým vůdcem dělnické třídy.

Mluvil jsem už o nesnázích boje dělnické třídy, o složitosti situace boje, o strategii a taktice, o zálohách a manévrování, o útoku i ústupu. Tyto podmínky jsou stejně složité, ba složitější než podmínky války. Kdo se může vyznat v těchto podmínkách, kdo může dát správnou orientaci milionovým masám proletářů? Žádná armáda se nemůže za války obejít bez zkušeného štábu, nechce-li se odsoudit k porážce. Cožpak není jasné, že se tím spíše nemůže obejít bez takového štábu proletariát, nechce-li se vydat na milost a nemilost svým úhlavním nepřátelům? Kde je však tento štáb? Tímto štábem může být jedině revoluční strana proletariátu. Dělnická třída bez revoluční strany je armádou bez štábu. Strana je bojovým štábem proletariátu.

Avšak strana nemůže být pouze předním oddílem. Musí být zároveň oddílem třídy, částí třídy, která je s ní těsně spjata všemi kořeny své existence. Rozdíl mezi předvojem a ostatní masou dělnické třídy, mezi členy a nečleny strany nemůže zmizet, dokud nezmizí třídy, dokud řady proletariátu se budou doplňovat lidmi pocházejícími z jiných tříd, dokud dělnická třída jako celek nebude mít možnost povznést se na úroveň předvoje. Avšak strana by přestala být stranou, kdyby se tento rozdíl přeměnil v roztržku, kdyby se strana uzavřela do sebe a odtrhla od mas v ní neorganisovaných. Strana nemůže vést třídu, není-li spjata s bezpartijními masami, není-li pevného spojení mezi Stranou a bezpartijními masami, nepodřizují-li se tyto masy jejímu vedení, nemá-li strana v masách morálního a politického úvěru. Nedávno bylo přijato do naší strany dvě stě tisíc nových členů z řad dělnictva. Přitom je pozoruhodné, že tito lidé přišli do strany ne tak z vlastní vůle, jako tam byli poslání celou ostatní bezpartijní masou, která se aktivně zúčastnila přijímání nových členů a bez jejíhož schválení nebyli noví členové vůbec přijímáni. Tato skutečnost dosvědčuje, že široké masy bezpartijních dělníků pokládají naši stranu za svou stranu, za stranu blízkou a drahou, na jejímž rozšíření a upevnění mají životní zájem a jejímuž vedení dobrovolně svěřují svůj osud. Není třeba dokazovat, že bez těchto nepostižitelných mravních svazků, pojících stranu s masami v ní neorganisovanými, nemohla by se strana stát rozhodující silou své třídy. Strana je nerozlučnou součástí dělnické třídy.

„Jsme — praví Lenin — strana třídy, a proto téměř celá třída (a ve válečných dobách, v epoše občanské války dokonce celá třída) musí jednat pod vedením naší strany, přimknout se k ní co nejúže. Bylo by však planým blouzněním a „chvostismem“ domnívat se, že se téměř celá nebo naprosto celá třída může už za kapitalismu povznést až k uvědomění a aktivitě svého předvoje, své socialistické strany. Dosud žádný rozumný socialista nepochyboval o tom, že za kapitalismu ani odborová organisace (prostší, úrovni uvědomění nevyspělých vrstev dostupnější) není s to sdružit téměř celou nebo naprosto celou dělnickou třídu. Zapomínat na rozdíl mezi předvojem a veškerými masami, kolem něho se shromažďujícími, zapomínat na stálou povinnost předvoje zvedat stále širší vrstvy na úroveň předvoje, znamenalo by jen klamat sebe, zastírat si velikost našich úkolů a tyto úkoly zužovat“ (víz sv. VI, str. 205—206).

2. Strana jako organisovaný oddíl dělnické třídy

Strana není jen předním oddílem dělnické třídy. Chce-li skutečně vést boj třídy, musí být zároveň organisovaným oddílem své třídy. Úkoly strany jsou za kapitalismu neobyčejně velké a rozmanité. Strana musí řídit boj proletariátu za neobyčejně těžkých podmínek vnitřního i vnějšího vývoje, musí vést proletariát do útoku, vyžaduje-li situace útoku, muší odvést proletariát z dosahu silného protivníka, vyžaduje-li situace ústupu, musí vnášet do miliónových mas neorganisovaných bezpartijních dělníků kázeň a plánovitost v boji, organisovanost a houževnatost. Avšak strana může splnit tylo úkoly jedině tehdy, je-li sama zosobněním kázně a organisovanosti, je-li sama organisovaným oddílem proletariátu, Jinak nemůže být řeči o skutečném vedení milionových mas proletariátu stranou. Strana je organisovaným oddílem dělnické třídy.

Pojetí strany jako organisovaného celku je obsaženo v známé Leninově formulaci prvního článku organisačního řádu naší strany, kde strana je pokládána za souhrn organisací a členové strany za členy jedné z organisací strany. Menševici, kteří měli námitky proti této formulaci již roku 1908, navrhovali místo ní „systém“, podle kterého by se lidé sami včleňovali do strany, „systém“, podle kterého by se „název“ člena strany vztahoval na každého „profesora“ a „gymnasistu“, na každého „sympatisujícího“ a „stávkujícího“, jenž tak neb onak podporuje stranu, nevstupuje však a nechce vstoupit do žádné z organisací strany. Není třeba dokazovat, že kdyby tento originální „systém“ zakotvil v naší straně, vedl by nezbytně k přeplnění strany profesory a gymnasisty a k jejímu zvrhnutí se v neucelený, nezformovaný, desorganisovaný „útvar“, tonoucí v moři „sympatisujících“, stírající meze mezi stranou a třídou a mařící úkol strany povznášet neorganisované masy na úroveň předvoje. Je zbytečné mluvit o tom, že by za tohoto oportunistického „systému“ naše strana nemohla splnit roli organisujícího jádra dělnické třídy v průběhu naší revoluce.

„S Martovova hlediska — praví Lenin — zůstanou meze strany naprosto neurčité, neboť „každý stávkující“ může „se prohlásil za člena strany“. Jaký užitek bude z léto neurčitosti? Hojné rozšíření „názvu“, škodou, kterou způsobí, bude vnesení desorganisující ideje o směšování třídy a strany“ (viz sv. VI, str. 211).

Avšak strana není jenom souhrnem organisací strany. Strana je zároveň jednotným systémem těchto organisací, jejich formálním sloučením v jednotný celek, kde jsou vyšší a nižší vůdčí orgány, kde se menšina podřizuje většině, kde usnesení týkající se praktické práce jsou závazná pro všechny členy strany. Jinak nemůže být strana jednotným organisovaným celkem, schopným plánovitě a organisovaně řídit boj dělnické třídy.

„Dříve — praví Lenin — nebyla naše strana formálně zorganisovaným celkem, nýbrž toliko souhrnem jednotlivých skupin, a proto mezi těmito skupinami, kromě ideového vlivu, ani nemohlo být jiných vztahů. Teď jsme se stali organisovanou stranou, což znamená také vytvoření moci, přeměnu autority idejí v autoritu moci, podřízení se nižších orgánů strany orgánům vyšším“ (viz tamtéž, str. 291).

Zásada podřízení se menšiny většině, zásada řízení stranické „činnosti z ústředí vyvolává často útoky kolísavých živlů, výtky „byrokratismu“ „formalismu“ atd. Není snad třeba dokazovat, že plánovitá činnost strany jako celku a řízení boje dělnické třídy bylo by nemožné bez uplatnění těchto zásad. Leninismus v organisační otázce je neochvějným prováděním těchto zásad.

Boj proti těmto zásadám nazývá Lenin „ruským nihilismem“ a „panským anarchismem“, který zasluhuje výsměchu a zavržení.

O těchto kolísavých živlech Lenin v knize „Krok vpřed“ praví:

„Ruský nihilista má tento panský anarchismus zvlášť v krvi. Organisace strany se mu zdá příšernou „fabrikou“, podřízení části celku a menšiny většině se mu jeví jako „zotročení“ … Dělba práce pod vedením ústředí vyvolává u něho tragikomické nářky nad přeměnou lidí v „kolečka a šroubky“… zmínka o organisačním řádu strany vzbuzuje u něho opovržlivý úšklebek a pohrdavou … poznámku, že by bylo možno se obejít vůbec i bez organisačního řádu …“ „Zdá se zcela jasně, že pokřik o pověstném byrokratismu je pouhá rouška, mající zastřít nespokojenost s osobním složením ústředních orgánů, že je fíkovým listem .. „Jsi byrokrat protože jsi byl zvolen na sjezdu nikoli podle mé vůle, nýbrž proti ní; si formalista, protože se řídíš formálními usneseními sjezdu, a nikoli mým souhlasem; počínáš si hrubě mechanicky, neboť se odvoláváš na „mechanickou“ většinu sjezdu strany a neohlížíš se na mé přání, abych byl kooptován; jsi samovládce, poněvadž nechceš odevzdat moc do rukou party starých kumpánů“¹ (viz sv. VI, str. 310 a 287). (1 Jde o „partu“ Axelroda, Martova, Potresova a j., kteří se nepodřídili usnesením II. sjezdu a obviňovali Lenina z „byrokratismu“. J. St.)

3. Strana jako nejvyšší forma třídní organisace proletariátu

Strana je organisovaným oddílem dělnické třídy. Avšak, strana není jedinou organisací dělnické třídy. Proletariát má ještě řadu jiných organisací, bez kterých nemůže vést úspěšný boj proti kapitálu: odborové organisace, družstva, tovární a závodní organisace. parlamentní frakce, mimostranická sdružení žen, tisk. kulturně osvětové organisace, svazy mládeže, revoluční bojové organisace (v době přímých revolučních akcí), sověty zástupců jako státní formu organisace (je-li proletariát u moci) atd. Ohromná většina těchto organisací je organisacemi mimostranickými a jen jistá jejich část se přimyká přímo ke straně nebo tvoří její složky. Všechny tyto organisace jsou za jistých okolností pro dělnickou třídu naprosto nezbytné, neboť bez nich není možno upevnit třídní posice proletariátu na různých úsecích boje, neboť bez nich není možno zocelit proletariát v sílu povolanou nahradit buržoasní řád řádem socialistickým. Ale jak uskutečnit jednotné vedení, je-li tu takové množství organisací? Kde je záruka, že takové množství organisací nepovede k nesouladu ve vedení? Někdo může říci, že každá z těchto organisací pracuje na svém zvláštním úseku, a že si proto nemohou navzájem překážet. To je ovšem pravda. Je však pravda také to, že všechny tyto organisace musí pracovat jedním směrem, neboť slouží jedné třídě, třídě proletářů. Otázkou je: Kdo stanoví linii, všeobecný směr, kterým mají vést práci všechny tyto organisace? Kde je ústřední organisace, která je s to, jelikož má k tomu potřebné zkušenosti, nejen stanovit tuto všeobecnou linii, nýbrž která má také, jelikož používá k tomu dostatečné autority, kromě toho možnost pohnout všechny tyto organisace k provádění této linie aby bylo dosaženo jednotného vedení a vyloučena možnost poruch?

Takovou organisací je strana proletariátu.

Strana má k tomu všechny předpoklady, za prvé proto, poněvadž je střediskem nejlepších živlů dělnické třídy, které mají přímé spojení s mimostranickými organisacemi proletariátu a velmi často je vedou; za druhé proto, poněvadž strana jakožto středisko nejlepších lidí dělnické třídy je nejlepší průpravou k vyškolení vůdců dělnické třídy, schopných vést organisace všeho druhu své třídy; za třetí proto, poněvadž strana, jakožto nejlepší průprava vůdců dělnické třídy, je díky svým zkušenostem a své autoritě jedinou organisací, která je s to centralisovat vedení boje proletariátu a přeměnit tak všechny mimostranické organisace dělnické třídy v pomocné orgány a v převody, spojující ji s třídou. Strana je nejvyšší formou třídní organisace proletariátu.

To ovšem neznamená, že mimostranické organisace, odbory, drůžstva atd: musí být formálně podřízeny vedení strany. Jde jen o to, aby členové strany, kteří jsou členy těchto organisací jakožto lidé nesporně vlivní, působili všemi prostředky přesvědčování k tomu, aby se mimostranické organisace sbližovaly ve své činnosti se stranou proletariátu a dobrovolně se podřizovaly jejímu politickému vedení.

Proto Lenin praví, že strana je „nejvyšší formou třídního sjednocení proletářů“, jejíž politické vedení musí být rozšířeno na všechny ostatní formy organisace proletariátu (viz sv. XXV, str. 194).

Proto oportunistická theorie „nezávislosti“ a „neutrality“ mimostranických organisací, plodící nezávislé parlamentní činitele a novináře, odtržené od strany, omezené odboráře a změšťáčtělé družstevníky, je naprosto neslučitelná s theorií a praxí leninismu.

4. Strana jako nástroj diktatury proletariátu

Strana je nejvyšší formou organisace proletariátu. Strana je základním vůdčím jádrem v řadách třídy proletářů a mezi organisacemi této třídy. Z toho však naprosto nevyplývá, že smíme pohlížet na stranu jako na sebeúčel, jako na soběstačnou sílu. Strana je nejen nejvyšší formou třídního sjednocení proletářů, je zároveň nástrojem v rukou proletariátu pro vybojování diktatury, dokud diktatura nebyla ještě vybojována, a pro upevnění a rozšíření diktatury, jakmile je již vydobyta. Strana by se nemohla tak vysoko povznést ve svém významu a nemohla by převážit všechny ostatní formy organisace proletariátu, kdyby proletariát nestál před problémem moci, kdyby podmínky imperialismu, nevyhnutelnost válek, krise nevyžadovaly soustředění všech sil proletariátu v jediném bodě, soustředění všech nitek revolučního hnutí v jednom místě za účelem svržení buržoasie a vydobytí diktatury proletariátu. Proletariát potřebuje strany především jako svého bojového štábu, nezbytného k úspěšnému vydobytí moci. Není třeba dokazovat, že bez strany, schopné seskupit kolem sebe masové organisace proletariátu a soustředit během boje řízení celého hnutí, nemohl by proletariát v Rusku uskutečnit svou revoluční diktaturu.

Avšak proletariát potřebuje strany nejen k vydobytí diktatury, potřebuje jí ještě více k tomu, aby diktaturu udržel, upevnil a rozšířil ji v zájmu úplného vítězství socialismu.

„Jistě dnes už skoro každý chápe — praví Lenin — že bolševici by byli neudrželi moc nejen dva a půl roku, nýbrž ani dva a půl měsíce, kdyby v naší straně nevládla nejpřísnější, opravdu železná kázeň, kdyby naše strana nebyla plně a obětavě podporována veškerou masou dělnické třídy, t. j. všemi rozvážnými, poctivými a obětavými živly této třídy, ovlivňujícími a schopnými vést nebo strhovat pozadu zůstávající vrstvy“ (viz sv. XXV, str. 173).

Co však znamená „udržet“ a „rozšířit“ diktaturu? To znamená vnést do řad milionových mas proletářů kázeň a organisovanost; to znamená vytvořit v proletářských masách pevnou hráz proti rozleptávajícím vlivům maloburžoasního živlu a maloburžoasních návyků; to znamená podepřít organisátorské úsilí proletářů o převýchovu a přetvoření maloburžoasních vrstev; to znamená pomoci proletářským masám, aby se samy vychovávaly v sílu, schopnou úplně odstranit třídy a připravit podmínky pro zorganisování socialistické výroby. Avšak vykonat toto všechno není možno bez strany, jejíž síla tkví v její semknutosti a kázní.

„Diktatura proletariátu — praví Lenin — je úporný boj, krvavý i nekrvavý, násilný i mírný, vojenský i hospodářský, pedagogický i administrativní, proti silám a tradicím staré společnosti. Síla zvyku milionů a desetimilionů je nejstrašnější silou. Bez strany, železné a zocelené v boji, bez strany, těšící se důvěře všech poctivých živlů této třídy, bez strany, která dovede sledovat smýšlení mas a působit na ně, není možno se zdarem vést takový boj“ (viz sv. XXV, str. 190).

Proletariát potřebuje strany pro to, aby vydobyl a udržel diktaturu. Strana je nástrojem diktatury proletariátu.

Z toho však vyplývá, že se zmizením tříd, s odumíráním diktatury proletariátu musí odumřít také strana.

5. Strana jako jednota vůle, neslučitelná s trváním frakcí

Vybojovat a udržel diktaturu proletariátu není možno bez strany, silné svou semknutostí a železnou kázní. Avšak železná kázeň ve straně je nemožná bez jednoty vůle, bez úplně a bezpodmínečné akční jednoty všech členů strany. To ovšem neznamená, že se už tím vylučuje možnost názorového boje ve straně. Naopak, železná kázeň nevylučuje, nýbrž předpokládá kritiku a názorový boj ve straně. Tím méně to znamená, že kázeň by měla být „slepá“. Naopak, železná kázeň nevylučuje, nýbrž předpokládá uvědomělé a dobrovolné podřizování, neboť jedině uvědomělá kázeň může být kázní vskutku železnou. Jakmile je však názorový boj skončen, jakmile kritika je vyčerpána a usnesení přijato, je jednota vůle a akční jednota všech členů Strany nezbytnou podmínkou, bez níž není možná ani jednotná strana, ani železná kázeň ve straně.

„V nynější epoše zostřené občanské války — praví Lenin — bude komunistická strana s to plnit svou povinnost jedině tehdy, bude-li zorganisována nejpřísněji centralisticky, bude-li v ní vládnout železná kázeň, hraničící s kázní vojenskou, a bude-li její ústřední vedení silným autoritativním orgánem s rozsáhlou pravomocí, těšícím se všeobecné důvěře členstva strany“ (víz „Podmínky pro přijetí do Komintlerny“, sv. XXV, str. 282—283).

Tak je tomu s kázní ve straně za boje před vydobytím diktatury.

Totéž, ale ještě ve větší míře, platí o kázni ve straně po vydobytí diktatury.

„Kdo oslabuje byť sebeméně — praví Lenin — železnou kázeň strany proletariátu (zejména za jeho diktatury), ten fakticky pomáhá buržoasii proti proletariátu“ (viz sv. XXV, str. 190).

Z toho však vyplývá, že trvání frakcí není slučitelné ani s jednotou strany, ani s její železnou kázní. Není třeba dokazovat, že jsou-li ve straně frakce, má o za následek, že je ve straně několik ústředí, a několik ústředí znamená, že není ve straně ústředí společné, že jednotná vůle je roztříštěna, že kázeň je oslabena a rozvrácena, že diktatura je oslabena a rozvrácena. Strany II. Internacionály, které bojují proti diktatuře proletariátu a nechtějí vést proletáře k moci, mohou si ovšem dovolit takovou liberálnost jako svobodu frakcí, neboť naprosto nepotřebují železné kázně. Ale strany Komunistické Internacionály, které zařizují svou činnost ve shodě s úkoly dobytí a upevnění diktatury proletariátu, nemohou přistoupit ani na „liberálnost“, ani na svobodu frakcí. Strana je jednota vůle, vylučující jakékoliv frakcionářství a tříštění moci ve straně.

Odtud Leninovo objasnění o nebezpečí frakcionářství s hlediska jednoty strany a provedení jednoty vůle avantgardy proletariátu jako hlavního předpokladu úspěchu diktatury proletariátu, obsažené ve zvláštní resoluci X. sjezdu naší strany „O jednotě strany“.

Odtud Leninův požadavek „naprostého vymýcení jakéhokoli frakcionářství“ a „okamžitého rozpuštění všech skupin bez výjimky, ať se utvořily na podkladě té neb oné platformy“, s pohrůžkou „bezpodmínečného a okamžitého vyloučení ze strany“ (viz resoluci „O jednotě strany“).

6. Strana se upevňuje tím, že se očišťuje od oportunistických živlů

Zdrojem frakcionářství ve straně jsou její oportunistické živly. Proletariát není isolovaná třída. Vlévají se do něho ustavičně z řad rolnictva, maloměšťáctva a inteligence živly, zproletarisované vývojem kapitalismu. Zároveň probíhá proces rozkladu hořejších vrstev proletariátu, hlavně z řad odborářů a parlamentních činitelů, přikrmovaných buržoasií z koloniálních nadzisků.

„Tato vrstva změšťáčtělých dělníků — pravil Lenin — čili „dělnické aristokracie“, dělníků, kteří jsou svým způsobem života, velikostí výdělku a celým svým světovým názorem úplní maloměšťáci, je hlavní oporou II. Internacionály a dnes hlavní sociální (nikoli vojenskou), oporou buržoasie. Jsou to totiž opravdoví agenti buržoasie v dělníckém hnutí, dělničtí náhončí kapitalistické třídy, skuteční nositelé reformismu a šovinismu (viz sv. XIX. str. 77).

Všechny tyto maloburžoasní skupiny pronikají tak nebo onak do strany, vnášejí tam kolísavost a oportunismus, demoralisaci a nejistotu. Tyto skupiny jsou také hlavně zdrojem frakcionářství a rozkladu, zdrojem desorganisace a rozbíjení strany zevnitř. Bojovat proti imperialismu a mít přitom v týlu takové „spojence“, znamená dostat se do postavení lidí, ostřelovaných ze dvou stran — zpředu i zezadu. Proto předpokladem úspěšného boje proti imperialismu je neúprosný boj proti takovým živlům, vyhnání jich ze strany.

Theorie „zdolání“ oportunistických živlů ideovým bojem ve straně, theorie „překonání“ těchto živlů v rámci jedné strany je theorie shnilá a nebezpečná, hrozící odsoudit stranu k paralyse a chronickému ochrnutí, hrozící vydat stranu na pospas oportunismu, hrozící ponechat proletariát bez revoluční strany, hrozící zbavit proletariát hlavní zbraně v boji proti imperialismu. Naše strana by se byla nemohla dostat na pravou cestu, nebyla by mohla uchopit moc a zorganisovat diktaturu proletariátu, nebyla by mohla vyjít jako vítěz z občanské války, kdyby měla ve svých řadách Martovy a Dany, Potresovy a Axelrody. Podařilo-li se naší straně dosáhnout vnitřní jednoty a nebývalé semknutosti řad, tedy především proto, že se dovedla včas očistit od špíny oportunismu, že dovedla vyhnat ze strany likvidátory a menševiky. Cesta vývoje a upevnění proletářských stran vede přes jich očišťování od oportunistů a reformistů, sociálimperialistů a sociálšovinistů, sociálpatriotů a sociálpacifistů. Strana se upevňuje tím, že se očišťuje od oportunistických živlů.

„Má-li někdo ve svých řadách reformisty, menševiky — praví Lenin — nemůže v proletářské revoluci zvítězit, nemůže ji uhájit. To je zřejmé zásadně. To bylo názorně potvrzeno zkušenostmi v Rusku i v Maďarsku… V Rusku mnohokrát bývaly těžké chvíle, kdy sovětský režim by byl dozajista svržen, kdyby menševici, reformisté a maloburžoasní demokralé zústávali v řadách naší strany… V Italii se schyluje, jak se všeobecně uznává, k rozhodujícím zápasům proletariátu s buržoasií o to, kdo z nich se zmocní státní moci. V takové chvíli nejenom že bývá naprosto nezbytné odstranit ze strany menševiky, reformisty a turatiovce, nýbrž může se dokonce ukázat užitečným odstranit velmi dobré komunisty, schopné zakolísat a kolísající směrem k „jednotě“ s reformisty, a sesadit je se všech odpovědných funkcí… V předvečer revoluce a v chvílích nejurputnějšího boje za její vítězství i nejmenší kolísání ve straně může to vše uvést ve zkázu, zmařit revoluci, vyrvat moc z rukou proletariátu, neboť tato moc není ještě pevná a nápor proti ní je ještě příliš silný. Jestliže kolísající vůdcové v lakové době odpadají, pak to stranu, dělnické hnutí i revoluci nezeslabuje, nýbrž posiluje“ (viz sv. XXV, str, 462—464).

IX
STYL PRÁCE

Nejde o literární styl. Mám na zřeteli styl práce, zvláštní a svérázný rys v praxi leninismu, který vytváří zvláštní typ pracovníka leninovce. Leninismus je theoretická a praktická škola, která vychovává zvláštní typ stranického a státního pracovníka, která vytváří zvláštní, leninský styl práce. V čem záleží charakteristické rysy tohoto stylu? Jaké jsou jeho zvláštnosti?

Tyto zvláštnosti jsou dvě: a) ruský revoluční elán a b) americká věcnost. Styl leninismu záleží ve spojení těchto dvou zvláštností v stranické i státní činnosti.

Ruský revoluční elán je protijedem proti nehybnosti, rutině, konservatismu, myšlenkové lenosti, otrockému lpění na tradicích pradědů. Ruský revoluční elán je životodárnou silou, která budí myšlenku, pobízí vpřed, láme staré a skýtá perspektivu. Bez něho je jakýkoliv postup nemožný. Revoluční elán má však všechny vyhlídky, aby se v praxi zvrhl v planý „revoluční“ ilusionismus, nebude-li spojen s americkou praktičností. Příkladů toho je více než dost. Kdo by neznal chorobu „revolučního“ fantasírování a „revoluční“ plánomanie, jejímž zdrojem je víra v sílu dekretu, který může vše zařídit a všechno předělat? Jeden z ruských spisovatelů, I. Erenburg, vylíčil v povídce „Zdokomčel“ (Zdokonalený komunistický člověk) typ „bolševika“, stiženého touto chorobou, jenž si usmyslil načrtnout schema ideálně zdokonaleného člověka a… „utonul“ v této „práci“. Povídka silně přehání, je však nesporné, že věrně vystihuje chorobu. Nikdo se však, tuším, nevysmíval těmito neduživcům tak zle a bezohledně jako Lenin. „Komunistická nadutost“, tak posměšně nazval Lenin tuto chorobnou víru ve fantasírování a v dekretomanii.

„Komunistická nadutost znamená — praví Lenin — že se člověk, který je členem komunistické strany a nebyl z ní ještě při čistce vyloučen, domnívá, že všechny své úkoly může vyřešit komunistickým dekretováním“ (viz sv. XXVII, str. 50—51).

Proti „revolučnímu“ boucharonství stavěl Lenin obyčejně prostou a všední práci, zdůrazňuje tím, že „revoluční“ snílkovství odporuje duchu i liteře skutečného leninismu.

„Méně bombastických frází — praví Lenin — více prosté, všední práce… Méně politického humbuku, více pozornosti k nejprostším, leč konkretním… faktům budování komunismu, vzatým ze života“ (viz Sv. XXIV, str. 343 a 335).

Americká věcnost je naopak protijedem proti „revolučnímu“ ilusionismu a fantastickému snílkovství: Americká věcnost je nezkrotnou silou, která nezná a neuznává mezí, která překonává svou praktickou houževnatostí všechny překážky, která provádí dílo jednou započaté nezbytně do konce, i když je to dílo neveliké, a bez které je nemožná vážná práce na výstavbě.

Avšak americká věcnost má všechny vyhlídky zvrhnout se v úzké a bezzásadní rutinérství, není-li sloučena s ruským revolučním elánem. Kdo by neznal chorobu úzkého prakticismu a bezzásadního rutinérství, která vedla často některé „bolševiky“ k tomu, že se odrodili a zpronevěřili věci revoluce? Této svérázné chorobě se dostalo výrazu v povídce B. Pilňaka „Holý rok“, kde jsou vylíčeny typy ruských „bolševiků“, plných vůle a pracovité rozhodnosti, „funkcionařících“ velmi „energicky“, avšak nemajících perspektivy, neznajících „kam s čím“ a scházejících proto s cesty revoluční práce. Nikdo se tak jizlivě nevysmíval této rutinérské chorobě jako Lenin. „Tupý prakticismus“, „bezhlavé rutinérství“, tak posměšně nazval tuto chorobu Lenin. Kladl proti ní obyčejně praktickou revoluční práci a nezbytnost revolučních perspektiv ve všech věcech naší každodenní činnosti, zdůrazňuje tím, že bezzásadní rutinérství odporuje skutečnému leninismu stejně, jako mu odporuje „revoluční“ snílkovství.

Sloučení ruského revolučního elánu s americkou praktičností — v tom je podstata leninismu v činnosti stranické i státní.

Jedině toto sloučení nám dává ucelený typ pracovníka leninovce, pracovní styl leninismu.

O základech leninismu (J. V. Stalin, 1924)

Obsah:

PŘEDMLUVA

IHISTORICKÉ KOŘENY LENINISMU

IIMETODA

IIITHEORIE

1. O významu theorie

2. Kritika „theorie“ živelnosti čili o úloze avantgardy v hnutí.

3. Theorie proletářské revoluce

IVDIKTATURA PROLETARIÁTU

1. Diktatura proletariátu jako nástroj proletářské revoluce.

2. Diktatura proletariátu jako panství proletariátu nad buržoasií.

3. Sovětská moc jako státní forma diktatury proletariátu.

V.ROLNICKÁ OTÁZKA

1. Pojetí otázky

2. Rolnictvo za buržoasně demokratické revoluce

3. Rolnictvo za proletářské revoluce

4. Rolnictvo po upevnění sovětské moci

VINÁRODNOSTNÍ OTÁZKA

1. Pojetí otázky

2. Osvobozenské hnutí utiskovaných národů a proletářská revoluce

VIISTRATEGIE A TAKTIKA

1. Strategie a taktika jako nauka o vedení třídního boje proletariátu

2. Etapy revoluce a strategie

3. Přílivy a odlivy hnutí a taktika

4. Strategické vedení

5. Taktické vedení

6. Reformismus a revolucionismus

VIIISTRANA

1. Strana jako předvoj dělnické třídy

2. Strana jako organisovaný oddíl dělnické třídy

3. Strana jako nejvyšší forma třídní organisace proletariátu

4. Strana jako nástroj diktatury proletariátu

5. Strana jako jednota vůle, neslučitelná s trváním frakcí

6. Strana se upevňuje tím, že se očišťuje od oportunistických živlů

IXSTYL PRÁCE

I
HISTORICKÉ KOŘENY LENINISMU

II
METODA

III
THEORIE

IV
DIKTATURA PROLETARIÁTU

V.
ROLNICKÁ OTÁZKA

VI
NÁRODNOSTNÍ OTÁZKA

VII
STRATEGIE A TAKTIKA

VIII
STRANA

IX
STYL PRÁCE